Testy ojetých aut, recenze nových aut

DACIA 1300- ANEB „KDYŽ DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO VŽDY TOTÉŽ“

31.07.2019 Petr Přikryl

V září roku 1966 se vláda socialistického Rumunska rozhodla o zavedení výroby osobních aut. Lze to chápat i tak, že by Rumuni (stejně jako tehdy Sověti) nedokázali vlastními silami vyvinout a vyrobit osobní automobil. Rumuni proto zvolili spolupráci s francouzským Renaultem a získali tak do licenční výroby model Renault 12.


Hlavní závod automobilky Dacia byl v Colibași (dnes Mioveni, poblíž města Pitești) a byl postaven dva roky po založení společnosti v roce 1968. Automobilka začala zpočátku vyrábět pod jménem Dacia 1100 jen mírně upravenou verzi Renaultu 8.  Vědělo se však, že autem, které má "motorizovat" Rumunsko, bude sedan Dacia 1300, což byl již zmíněný  Renault 12. Svoji premiéru si Dacia odbyla na podzim 1969 na autosalonu v Paříži a o několik dní později se již představila na výstavě v Bukurešti. Výroba byla původně výhradně z francouzských dílů, postupně se však čím dál více dílů vyrábělo přímo v Rumunsku, čímž utrpěla kvalita a následně i pověst tohoto vozu, přesně v duchu přísloví  „Když dva dělají totéž, není to vždy totéž“. V Československu se proto této Dacii později říkalo „Čaučeskova pomsta“ (Nicolae Ceausescu, rumunský komunistický prezident). Čtyřdveřový, 4340 mm dlouhý sedan nižší střední třídy s hmotností 930 kg byl vybaven řadovým čtyřválcovým motorem, který poháněl přední nápravu.  Objem1298 cm³ a výkon 54 koní zajistil, že za 17 sekund se auto rozjelo na 100 km/h. Maximální rychlost pak byla 145 km/h. Vpředu byly dvojité příčné závěsy a vinuté pružiny, vzadu tuhá náprava a vinuté pružiny. Přední brzdy byly kotoučové, zadní bubnové. Prostě kromě loga bylo vše stejné, jako v Renaultu 12.

JIŽ JAKO NOVÁ, VYKVÉTALA JAKO PUGÉT KVĚTIN

Z tehdejší Mototechny, jste si tak odváželi „dášenu“, která v té době stála 64 000 Kč.  Byla o 30 tisíc korun levnější, než francouzský originál, kterého se u nás do roku 1974 prodalo přes 1 500 kusů. A když jste ji kupovali v roce 1976, tak auto již často mělo stopy počínající koroze. Cestou vám vypadla klička na stahování okna. Když jste chtěli večer zaparkovat, tak při couvání nebylo nic vidět. Dacia totiž neměla couvací světla. Ale co. Bylo to oblíbené auto s nádechem kapitalismu.

MOJÍ HISTORCE S DACIÍ Z ROKU 1978 NIKDO NEVĚŘIL

Na silvestra roku 1978, jsme s kamarády vyrazili na hory. Před chalupou jsme zaparkovali naše auta všech možných značek. Později přijel pan domácí a zároveň kuchař z chalupy, kterému jsme ale zabrali jeho parkovací místo. Zaparkoval proto tak, že zadní kola měl téměř v potůčku, který zde protékal. Postupně jsme se všichni chodili posmívat jeho „dášeně“ v barvě záchodové mísy. Legrační byly i zimní pneumatiky s takovým „traktorovým“ vzorkem. Ano, byl to rok, kdy se téměř jarní počasí změnilo během pár hodin v arktickou zimu s rozdílem třiceti stupňů celsia. Ráno jsme to již všichni vnímali na vlastní kůži. Auta na tom nebyla lépe. Zamrzlé zámky, přimrzlé dveře, akumulátory bez kapacity. Nikdo své auto nenastartoval. Jak pojedeme domů? Pan domácí vyšel ven, a když viděl naše marné snažení, tak povídá: „Počkejte kluci, já vás roztáhnu.“ Smích nám ve tvářích ještě více zamrzal. Vrátil se s klíčky od „dášeny“, a po chvilce nastartoval. Vyškrabal si na čelním okně průzor jako v tanku a vlastně i jako tank vyjel. Vytrhl kus ledové kry, kterou měl přimrzlou k zadním kolům. Najel k prvnímu zamrzlému autu, které již mělo připravené lano a začalo divadlo. Byl to malý Fiat 600 D, který nakonec po padesáti metrech naskočil. To samé se povedlo dalším třem automobilům. V ostatních autech jsme zjistili, že máme zamrzlý benzin v potrubí, nebo v karburátorech. Dášena s „traktorkami“ na kolech nás nakonec odtáhla do takové velké haly, kde bylo přeci jen o něco tepleji. Všichni smrdíme benzinem, jak čistíme palivovou soustavu svých miláčků, ale po pár hodinách odjíždíme.

Po mnoha letech v autobazaru na Libni, kde jsem pracoval a prodával váhajícímu kupujícímu Dacii, právě pro její nespolehlivost, jsem tuto historku přidával jako bonus. „Podívejte se, rezne před očima, lamelu spojky měníte jako ponožky, ale jede i v mínus třiceti stupních…“  Historce věřil garážmistr státního podniku Československá pošta, který někdy v roce 1986 přivezl do prodeje asi osm oježděných Dacií. Podle záznamů měly některé najeto 400 tisíc km. Vyprávěl, jak Dacie držel v provozu, protože na opravy měl podnik peníze, ale nová auta nakoupit nesměl. Potvrdil, že řada Dacii, byla zakoupena s korozí, nebo jako nekompletní vozidla. Některá totiž v Mototechně sloužila jako zdroj náhradních dílů pro ostatní prodaná a vzápětí reklamovaná auta.

ALE CO TA PŮVODNÍ DACIA DNES?

Model 1300 začíná vlastně na téměř stejných cenách, jako to bylo kdysi u nás na Libni, tedy na 40 tisících korunách. V článku jsem vám o korozi nelhal, proto buďte opatrní a 45 let starou „dášenu“ pořádně prohlédněte, nejlépe s odborníkem. Pěknou Dacii z roku 1975 s drobnou korozí ( auto jsem neviděl fyzicky), jsem našel za 60 tisíc korun. Ani na evropských prodejních portálech jich mnoho nenajdete, ale ceny šplhají i nad sto tisíc korun. Věřím, že až tak marná investice Dacia 1300 není. Za pár let ji od vás koupí třeba německý prodejce značky za podstatně víc, protože i u našich sousedů je Dacia, se současnými modely velice populární. Zkrátka „prateta“ Dacia může lámat i další rekordy.


DACIA 1300- ANEB „KDYŽ DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO VŽDY TOTÉŽ“

Další články