Moskvič – to byla těžkotonážní stálice socialistických silnic, která bez problémů zvládala rozbité okresky, ale v zatáčkách trestala řidičské chyby. Moskvič psal dějiny socialistické motorizace od základu postaveného na válečné kořisti až po drahý hit československé Mototechny.
Automobilová značka Moskvič patří k nejvýraznějším symbolům socialistické éry. Pro jedny byl ztělesněním robustnosti a spolehlivosti, pro druhé symbolem zastaralosti a těžkopádného sovětského inženýrství. Příběh vozů, jejichž název v překladu znamená „Moskvan“, se začal psát na základech válečné kořisti a skončil neslavným krachem na počátku nového tisíciletí.
Od německých základů po sovětskou klasiku
Historie moskevské automobilky MZMA (později AZLK) sahá až do roku 1929. Skutečný zlom však nastal po druhé světové válce. Sovětský svaz v rámci válečných reparací kompletně demontoval a odvezl výrobní linky německé automobilky Opel z Rüsselsheimu.
První poválečný model, Moskvič 400 představený v roce 1946, byl přímou kopií předválečného Opelu Kadett. Vůz s výkonem pouhých 23 koní sice neoslňoval rychlostí, ale položil základy masové motorizace SSSR. V průběhu let se design i technika vyvíjely. Moskvič 407 (1958) přinesl modernější pontonovou karoserii, dvoubarevné lakování a spolehlivější motor OHV. Moskvič 408 (1964) potom elegantní čtyřsvětlometovou masku (u vybraných verzí) a tehdy moderní hranatější tvary karoserie. Moskvič 412 (1967) byl v tu dobu technický vrchol značky. Dostal zcela nový celohliníkový motor o objemu 1,5 litru, který byl inspirován konstrukcí BMW. Díky výkonu 75 koní šlo o velmi dynamické auto, které dokonce úspěšně závodilo na mezinárodních rallye.
V polovině 70. let pak dorazil na trh Moskvič 2140. Šlo v podstatě o modernizaci typu 412, která sice přinesla bezpečnější palubní desku, přední kotoučové brzdy a zapuštěné kliky, ale samotný technický základ s listovými péry na zadní nápravě už fatálně zaostával.
Jak se Moskvič prodával v Československu
Na československých silnicích byl Moskvič nepřehlédnutelným úkazem. V distribuční síti státního podniku Mototechna tvořil protiváhu k domácím vozům Škoda a východoněmeckým Trabantům či Wartburgům.
V dobových cenících patřil Moskvič k těm dražším a luxusnějším položkám. Například v roce 1976, kdy byla průměrná hrubá měsíční mzda v Československu kolem 2 400 Kčs, stál nový Moskvič 2140 rovných 53 400 Kčs. Pro srovnání – základní Škoda 105 S se prodávala za 56 000 Kčs a oblíbená Lada 1200 stála 58 000 Kčs. Moskvič tak představoval dostupnější alternativu k tehdy velmi žádaným Žigulíkům.
Českoslovenští řidiči oceňovali na Moskviči především několik vlastností:
- Vysoký podvozek: Auto zvládalo i nezpevněné polní cesty a tehdejší rozbité silnice.
- Robustní plechy: Karoserie snesla hrubé zacházení a auto bylo pověstné svou mechanickou odolností.
- Výkonné topení: Navržené pro sibiřské zimy, takže interiér vytopilo během několika minut.
Na druhou stranu měl vůz i řadu odpůrců. Kvůli tuhé zadní nápravě s listovými pery měl tendenci v zatáčkách odskakovat a na mokru byl bez zatížení kufru velmi přetáčivý. Tradoval se vtip, že správný majitel Moskviče vozí v kufru permanentně dva pytle s cementem, aby auto vůbec sedělo na silnici. Spotřeba paliva se navíc běžně pohybovala kolem 10 litrů na 100 kilometrů.
Neslavný konec moskevského giganta
Po rozpadu Sovětského svazu nedokázala automobilka AZLK konkurovat přívalu ojetých i nových západních aut. Poslední zoufalé pokusy z 90. let v podobě prodloužených modelů situaci nezachránily. Výroba byla definitivně zastavena v roce 2001 a v roce 2006 byl na firmu prohlášen konkurz. Dnešní pokusy o obnovu značky za pomoci čínských komponentů již mají se zakladatelem společné pouze jméno.
