Na první pohled působil jako zjevení z jiného světa. Zatímco československé silnice zaplňovaly hranaté tvary trabantů, moskvičů nebo škodováckých „embéček“, Oltcit přinesl závan francouzské techniky – a vlastně oprávněně. Jeho příběh totiž nezačíná v Rumunsku, ale ve Francii.
Kořeny značky Oltcit sahají do druhé poloviny 70. let, kdy rumunský stát hledal partnera pro modernizaci domácí automobilové výroby. Volba padla na Citroën, který měl v té době zájem rozšířit svůj vliv ve východní Evropě. V roce 1976 tak vznikl společný podnik Oltcit (název vznikl spojením regionu Oltenia a jména Citroën) a v rumunské Craiově začala výstavba nové továrny. Právě zde se měl vyrábět vůz vycházející z francouzské techniky, ale přizpůsobený možnostem socialistického hospodářství.
První roky výroby tomu odpovídaly. V roce 1980 vznikla v Craiově testovací série modelu Citroën Visa, která sloužila k ověření výrobních procesů. O rok později už z linek sjížděl model Oltcit Club – auto, které se pak bez zásadních změn vyrábělo až do roku 1996. První vyrobené kusy byly z velké části skutečně „francouzské“, a to nejen konstrukčně, ale i použitými díly. Postupně se však podíl lokálních komponent zvyšoval, což mělo bohužel dopad na kvalitu.
Do tehdejšího Československa se Oltcit dostal v poměrně velkém množství – celkem šlo o zhruba 46 tisíc vozů. Na svou dobu nepůsobil vůbec špatně. Nabízel relativně moderní techniku, slušnou výbavu a cenovku pod hranicí 70 tisíc korun, což bylo přibližně o 15 tisíc méně než u prvních Škod Favorit. Jenže zatímco Favorit byl plnohodnotným rodinným autem, Oltcit zůstával třídveřovým kompromisem, který měl své limity.
Přesto si dokázal získat své příznivce. Jeden z nich sedí dodnes v naší redakci. V roce 1990 se s Oltcitem vydal na cestu do italského Bibione – a to ve společnosti kamaráda, který jel zbrusu novým Favoritem.
„Se zavazadly na týdenní dovolenou jsme měli v Oltcitu trochu problém,“ vzpomíná. „Ale musím říct, že i když se o to kolega několikrát pokoušel, nikdy nám neujel. Oltcit jezdil docela svižně a spotřeba se držela kolem osmi litrů. Jen bylo potřeba se s ním naučit jezdit.“
Typicky francouzský charakter byl znát hlavně v zatáčkách. Auto se výrazně naklánělo a nebylo těžké při svižnější jízdě zvednout zadní vnitřní kolo. Na druhou stranu nabízelo nečekaný komfort – a také nezaměnitelný interiér s jednoramenným volantem a netradičními kuželovitými ovladači místo klasických páček.
Technicky měl Oltcit i několik zajímavostí, které byly v kontextu východního bloku výjimečné. Jednou z nich byly kotoučové brzdy na všech čtyřech kolech. Stejně neobvyklé bylo řešení ruční brzdy, která působila na přední kola. Pro neznalého řidiče to mohlo být zrádné – pokus o efektní smyk na sněhu často končil spíš v závěji než kontrolovaným obloukem.
Navzdory zajímavé konstrukci a francouzskému původu ale Oltcit doplatil na slabé zpracování a téměř nulovou antikorozní ochranu. Právě to je hlavní důvod, proč dnes tato auta ze silnic prakticky zmizela. Většina z nich jednoduše nepřežila zub času.
Po roce 1996 navíc skončila i samotná výroba a továrna v Craiově přešla na produkci vozů korejské značky Daewoo. Modely jako Daewoo Racer se sice v regionu také prosadily, ale ani tato kapitola netrvala věčně. Stejně jako Oltcit dnes značka Daewoo v původní podobě neexistuje.
Oltcit tak zůstává zvláštní kapitolou automobilové historie – kombinací francouzské techniky, rumunské výroby a československé reality. Dnes ho na silnici téměř nepotkáte. Občas se objeví jen v podobě zchátralého kusu, který čeká na nadšence ochotného vrátit mu život. A právě v tom spočívá jeho dnešní kouzlo – jako připomínka doby, kdy i za železnou oponou mohl vzniknout automobil, který se alespoň na chvíli vymykal tehdejšímu standardu.