Testy ojetých aut, recenze nových aut

VOLHA GAZ 24 - RUSKÁ AMERIKA K VÝROČÍ V. I. LENINA

19.03.2019 Petr Přikryl

Volha GAZ 24 je osobní automobil vyšší střední třídy s karosérií sedan vyráběný automobilkou GAZ v SSSR. První Volhy 24 začaly opouštět montovací linky v Gorkém v roce 1967. Oficiální premiéra však byla až v roce 1970 na počest stoletého výročí narození V. I. Lenina.


Inspirací pro Rusy byly vozy z USA, zejména pak vozy značky Ford. Tehdy byly hranaté a mohutné vozy velkou módou. Elegantní karoserie s velkou prosklenou plochou a velkým zavazadlovým prostorem neměla v socialistickém bloku konkurenci. Byla na svou dobu velice pohodlným a prostorným vozem, který nabízel nevídaný luxus. Vůz byl v základu vybaven benzínovým čtyřválcovým čtyřtaktním motorem o zdvihovém objemu 2445 cm³, s výkonem 98 koní.  Se čtyřstupňovou synchronizovanou manuální převodovkou dosahoval rychlosti 145 km/h. Přední náprava se musela pravidelně mazat -  její konstrukce byla totiž převzata z předchozího modelu Volga 21.  Ani zadní tuhá náprava, odpružená půl eliptickými péry bez příčné stabilizace, nepatřila k technickým zázrakům. Přesto se auto chovalo i na rozbitých silnicích klidně. Vpředu i vzadu byly použity pouze bubnové brzdy s podtlakovým posilovačem. Vůz, jehož celková váha přesahuje 1800 kg, nebyl vybaven posilovačem řízení. Volha 24 byla jedním z nejdéle vyráběných automobilů v socialistických zemích. V Sovětském svazu se používala Volha (ve verzi kombi) jako sanita, nebo policejní vůz a také u nás byla velice rozšířeným vozem, zejména u taxikářů. 

JEDNA ZA CENU DVOU…

Roku 1971 byly první "dvadcaťčetvjorky" předvedeny i československé veřejnosti a byl zahájen prodej. Díky Volze došlo u nás k obnově vozového parku taxislužby a socialistických organizací. Používala je také někdejší Veřejná bezpečnost a STB. V nabídce Mototechny byla cena Volhy 24 stanovena na 105 000 korun. Průměrná mzda však byla v té době pouhých 1946 Kč. Za cenu Volhy jste tak mohli mít třeba dvě nové Škody 100 a ještě dva tisíce litrů benzinu.

SOUDRUHU, PODEPIŠTE ZDE NĚKOLIK VĚT…

Ojeté Volhy dávaly do prodeje většinou podniky a socialistické organizace, které jinou formou, než přes socialistický autobazar auta nemohly prodat. Většinou měl prodávající garážmistr zájemce, který Volhu hned druhý den koupil. Prodávali jsme Volhy i Komunistické straně Československa. Plnou moc k prodeji měl pohodový pán – pardon - soudruh, kterého jsme dobře znali. Součástí prodejní dokumentace byl Záznam o technickém stavu vozidla. Zpovídal jsem prodávajícího, kdy měnil olej nebo co se na autě opravovalo. Po sepsání tohoto dokumentu ho musel prodávající podepsat. Soudruha tedy žádám: „Tak tady nám podepište několik vět a bude to.“ Soudruh se rozesmál a odpověděl: „Když to na mě neřeknete, tak já to podepíši.“ Petice Několik vět byl dokument vypracovaný hnutím Charta 77. Kdo podepsal, měl často nemalé problémy. Jména signatářů petice byla pravidelně vysílána zahraničními rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Byla proti ní vedena státními orgány (neúčinná) protikampaň.

S VOLHOU NA VĚČNÉ ČASY

Ovšem nejsilnější zážitky s prodejem těchto automobilů jsem měl v době, kdy sovětští vojáci a prominentní občané SSSR mohli u nás koupit Volhu a odvézt si ji domů. Během pár dní se snad všechny registrované Volhy v Československu začaly objevovat v autobazarech po celé republice. Iljič, Boris, nebo Sergej ji do druhého dne objevil a s nadšením koupil. Nebylo to ale zase tak jednoduché. Tito kupující potřebovali vývozní dokumenty a tak jsme měli složitější administrativu. Na každé Volze jsme museli zkontrolovat výrobní číslo karoserie a motoru. Každý den jsme v našem autobazaru zpracovávali desítky vývozů. Ráno již před prodejnou postávali koupěchtiví Sověti. Během pár týdnů celá řada českých podnikavců sháněla Volhy všude možně. Před bazarem „odlovili“ svého Sověta, domluvili cenu a na prodejnu přišli společně pro zprostředkování prodeje a vybavení vývozních dokumentů. Vůbec jsem nechápal, jaké vraky Sověti kupovali. Neřešili, zda je auto pojízdné, jak je zkorodované, havarované… Domů je dopravovali železnicí. Co se dělo potom, nevím. Vzpomínám, jak na Smíchově v Radlické ulici, před dílnou našeho známého stála nepojízdná Volha snad pět let. Byla doslova nahozená vrstvou bláta od projíždějících automobilů. Můj známý vypátral majitele a jednoho dne naložil Volhu na odtahovku a dorazili k nám do Libně. Pod vrstvou koroze jsem našel výrobní číslo a číslo motoru a za chvíli i ruský kupec dostal svoji vytouženou Volhu. Říkal jsem si, že by mohla být spíše použita jako socha – pomník všem těm vyvezeným Volhám do SSSR. Akorát by chtěla ještě nahodit betonem z té druhé strany. Na tuto neskutečnou dobu ještě vzpomenu historkou na závěr. Sovětští kupující nám z vděčnosti často dávali různé dárky. Měl jsem tak třeba několik vrtaček, lupínkových pilek, stříkacích pistolí, budíků, svícnů… vše sovětské výroby. Obzvláště bizarním dárkem byla lampička vyrobená z nějaké protitankové nábojnice. Té jsem se rychle zbavil, šel z ní tak trochu strach. Věřím, že kdybych si za Volhu přál sovětský tank, tak bych ho druhý den měl. Již nikdy jsem nepoznal tak odhodlané kupující, jako byli tito „moladci“.

ŽIJE DNES STEJNĚ JAKO VČERA

Aktuálně jsou na prodej Volhy 24 v různém stavu od 70 000 do 400 000 Kč. Lze najít i řadu fandů a opravářů těchto automobilů. Můžete si tak dopřát jízdu a zahrát si na vládního řidiče, taxikáře, sledovačku STB, nebo snad lépe na zadním sedadle na soudruha ze země, kde zítra již znamená včera. Možná to bude některá z těch od nás vyvezených. Pokud nějakou Volhu koupíte, tak vám rád přidám vrtačku, nebo sovětskou stříkací pistoli. Jako bonus nabízím televizor Šilelis. Hodně štěstí.


VOLHA GAZ 24 - RUSKÁ AMERIKA K VÝROČÍ V. I. LENINA

Další články