Testy ojetých aut, recenze nových aut

PŘED ROKEM 1989 SE PRODAL I DVACET LET STARÝ TRABANT DO DRUHÉHO DNE

25.12.2018 Pavel

Petr Přikryl je mezi českými autobazaristy ikonou. A nejen mezi nimi. Mnohé známé osobnosti, herci, zpěváci i politici, koupili své auto právě u něj. V autobazaru pod pražským Libeňským mostem, který byl před rokem 1989 jakýmsi etalonem českých autobazarů. Po revoluci začal v oboru podnikat, dovážel vozy z USA, neustále se v oboru vzdělával. Před několika lety však s podnikáním skončil a založil Asociaci autobazarů APPAA s cílem přivést tento obor mezi respektovaná obchodní odvětví.


Petře, pro spoustu českých motoristů jste v dobrém slova smyslu ikonou českého autobazarového byznysu. Jak jste vůbec k tomuhle odvětví přišel?

Automobily se skutečně staly součástí mého života od konce sedmdesátých let, kdy jsem začal pracovat v Ústavu pro výzkum motorových vozidel v Praze, ale můj sen se naplnil až v roce 1985, kdy jsem nahradil emigrovaného kolegu v autobazaru pod Libeňským mostem v Praze 8.

A jak tedy vypadal svět autobazarů v tehdejším Československu?

Bohužel, nebylo to nic radostného. Domácí produkce byla nejen nekvalitní, ale ani nestačila uspokojovat poptávku, která v tehdejších zemích RVHP po autech byla. Vozy ze západu se nedovážely, protože komunistům jaksi chyběly valuty. Na auta se dlouho čekalo, byla v podstatě na příděl, takže pochopitelně bujel černý trh, který výrazně ovlivňoval ten oficiální

Jak se to projevovalo?

Z dnešního pohledu neuvěřitelně. Dva nebo tři roky staré vozy se prodávaly i o desítky tisíc dráž, než stály jako nové. Prodalo se úplně všechno, mnohdy v řádech desítek minut. Zákazníci brali útokem pracovníky autobazarů, aby jim „pohlídali“ to nebo ono auto. Například na novou Dacii se v tehdejší Mototechně čekalo až tři roky. Takže když se objevila v autobazaru, prodala se během několika minut s cenou o dvacet tisíc korun vyšší. A to v době, kdy byl průměrný plat přibližně dva tisíce korun. Tomu už dnešní zákazníci neuvěří (smích)…

Takže autobazary docela vydělávaly, ne?

No, nebylo to tak úplně snadné. Podle tehdejších zákonů bylo v podstatě nemožné prodat něco za cenu vyšší, než byla ta původní ceníková. Bylo to považováno za spekulaci, a to bylo protizákonné. Ten kdo to udělal, se tak vystavoval několikaletému vězení. Autobazary tehdy vozy vůbec nevykupovaly, vše se prodávalo formou tzv. komisního prodeje. Aby se tedy obhájila cena, kterou za vůz zákazník požadoval, musely se do smlouvy dopisovat různé doplňky, tažná zařízení, autorádia, střešní nosiče, atd… Bylo to velmi komplikované a tak samozřejmě bujel černý trh.

Jak takový „černý trh“ vypadal?

Například v Praze se takové obchody odehrávaly v oblasti dnešní stanice metra Pankrác a Dejvická (tehdy Mládežnická a Leninova, pozn. redakce), později také před naším autobazarem v Libni. Majitel tam zaparkoval auto s cedulkou „PRODÁM“ a nechal pootevřené okénko. Do něj pak zájemci házeli papírky s cenovou nabídkou a telefonním číslem. Byla to vlastně taková „aukce“ (smích). Večer majitel auta vyzvedl lístky a z nejbližší telefonní budky zavolal tomu, kdo nabídl nejvíce. V naprosté většině případů se vozidlo prodalo ještě ten den. 

O jaká auta byl největší zájem?

Lidé kupovali naprosto vše. I dvacet let starý Trabant našel svého kupce do druhého dne. Ale samozřejmě, že existovaly vozy a značky, které byly na špici zájmu. Ve své době to byl například vůz Lada Žiguli 2107. Na tehdejší dobu relativně výkonný vůz, vybavený otáčkoměrem a samonavíjecími pásy. V socialistickém bloku to byl hit. Nový stál zhruba 95 tisíc korun, dva roky stará ojetina se prodávala klidně i za 110 tisíc.

A co vozy z tehdejší kapitalistické ciziny?

Ty si mohl sice dovolit málokdo, přesto i zde poptávka několikanásobně převyšovala nabídku. Zastoupení tady měl například Fiat, Renault nebo tehdejší Chrysler, resp. Simca. Tyto vozy se tak na českých silnicích objevovaly nejčastěji.

A co další značky?

V tehdejším Československu existovaly prodejny Tuzex. Prodávalo se v nich za valuty, resp. za tzv. „bony“. Tuzex na zakázku přivezl jakékoliv auto a je známou pravdou, že se v pražských ulicích objevil například luxusní Mercedes 500 SEL nebo Porsche 911, což byly vozy, které si i v kapitalistické cizině mohl dovolit málokdo.

A co podvody? Stáčely se třeba už tenkrát tachometry?

Tachometry se stáčely, ale vůbec nikdo to neřešil. Každého zajímal reálný technický stav a tam se prodávající opravdu často uchylovali ke kuriózním pokusům, jak kupujícího nebo autobazar podvést.

Povídejte…

Největším problémem tehdejších vozů byla koroze. Technik autobazaru proto šroubovákem a kladívkem klepal a šťoural do známých míst, aby odhalil podomácku opravené části karoserie. Často epoxidem, laminátem nebo kobercovou lepicí páskou překytovanou a přestříkanou barvou. Problémem také byla kradená auta nebo auta předělaná po totálních haváriích. Tehdy totiž neexistovala žádná možnost prověřování VIN, pojistných událostí nebo stavu kilometrů. Takové auto pak klidně jezdilo bez povšimnutí po českých silnicích několik dalších  let.

Po revoluci v roce 1989 ale nastal obrat. Jak to v té době vypadalo v oblasti prodeje ojetin?

Byla to divoká doba. Zákazníci chtěli úplně cokoliv, co nebylo vyrobeno v zemích RVHP. Vzniklo několik stovek autobazarů, každý se chtěl na extrémně vysoké poptávce po vozech přiživit. Objevili se i stovky "prodejců" kteří přivezli auto z Německa, mnohdy i bez dokladů, stoupli si před náš autobazar a prodávali přímo na ulici. Neplatili daně, falšovali dovozní papíry, kde deklarovali co nejnižší cenu kvůli clu, za den takto prodali i několik aut. Dnes by to samozřejmě možné nebylo. Do republiky se tak ale dostaly na německém nebo italském trhu neprodejné ojetiny, mnohdy ve špatném technickém stavu. Tady pak žily svůj druhý život. Asi i proto máme jeden z nejstarších vozových parků v Evropě.

Co se prodávalo nejvíce?

Těch modelů bylo mnoho. Hitem byly třeba modely Peugeot 309, Renault 21, Ford Escort a Sierra, Fiaty Uno a Tipo, Volkswageny Passat, atd… Svého času byla velká poptávka i po amerických autech. Sám jsem přivezl několik desítek sportovních vozů z USA a musím potvrdit, že mnohdy se prodaly ještě dřív, než vůbec dopluly do Hamburku.

Sklízíme teď tedy shnilé ovoce v podobě zavalení českých silnic tehdejším šrotem ze západní Evropy?

Samozřejmě, že se sem dostala spousta aut, která byla před svojí smrtí. Dnes je v republice registrováno téměř 6 milionů aut, a je otázkou různých pobídek a samozřejmě také kupní síly, jestli se podaří vozový park v ČR omladit. Nicméně, pohled do současných českých autobazarů mě nabíjí velkým optimismem a myslím, že jsme na dobré cestě.

Petře, děkujeme za rozhovor


Další články