Testy ojetých aut, recenze nových aut

Velorex dostal jako bývalé služební vozidlo a dojel s ním až na polární kruh

11.06.2020 Luděk Kortus
Foto: JUDr. Ladislav Šustr

Předseda Velorex clubu JUDr. Ladislav Šustr se s námi podělil o svoje zážitky s dnes již kultovním vozítkem, které většina z nás v reálu nikdy neviděla, ale všichni ho známe z filmu Vrchní, prchni!


Jak jste se stal předsedou Velorex clubu v AČR? 

V roce 1986 vyšel ve Světě motorů malý inzerát, který oznamoval, že se 12. dubna v Praze bude konat setkání majitelů Velorexů. To bylo úplně poprvé, kdy se takové setkání konalo. Pořádali ho kluci z Lékařské fakulty UK. Pak už se srazy pořádaly pravidelně dvakrát do roka. Jezdili jsme do Chocně, Ústí nad Orlicí, Hradce Králové nebo Boskovic. Jarní srazy v Boskovicích se první květnový víkend pořádají dodnes. Je tam k vidění až 200 Velorexů. 

Takové srazy nebyly v té době asi úplně běžné, že? 

V té době to byla ilegální činnost, nebyli jsme nikde organizováni. Až v roce 1990, když se obnovoval Autokub ČR, jsme se zúčastnili valné hromady a stali jsme se součástí Autoklubu. Protože jsem vše organizoval já, tak jsem se stal předsedou a už mi to zůstalo. Když jsme pak v restauraci Na Palmovce zakládali Velorex club, bylo nás tam asi patnáct. Během času vznikly další regionální kluby. Například Louny, Blansko nebo Beroun mají svoje kluby. 

Jak jste se k Velorexu dostal? 

Velorexy byly původně určené pro invalidy, byly na poukaz. Nový Velorex se nedal volně získat. Zdravý člověk ho získal jedině z druhé ruky. Ke konci výroby, to znamená na konci 60. let, to již nebylo vozítko určené výlučně pro invalidy, ale Velorexy začali dodávat i jako služební vozidla podnikům. Hodně jezdily například v zemědělství. Můj tatínek dělal v STS Hostivice a dostal Velorex 350 právě jako služební vozidlo. Před tím měl motorku, takže byl nadšený, že na něj neprší a mohl ho využívat i soukromě. Takže jsme s ním jezdili také na chalupu a na výlety. 

Dnes by to asi nebyl ideální dopravní prostředek pro chalupáře... 

To máte pravdu. Z dětství mám mnoho zážitků právě z cest na výlety a na chalupu. Jezdili jsme ve třech. Většinou jsem ležel vzadu za sedačkou nad motorem. Pokud byl Velorex plný věcí, seděl jsem mámě na klíně. Někdy ale nešlo ani to. Naši jednou zastavili v Rakovníku a šli do železářství. Tam měli nové uhláky, což bylo tehdy nedostatkové zboží. Jenže kam je naložit, když nebylo uvnitř místo? Tak mě vysadili, táta mi slíbil zmrzlinu, když tam počkám a odjeli s uhlákem domů. Později podnik Velorex prodával, táta si ho odkoupil, a když mi bylo devatenáct a měl jsem papíry, tak mi ho dal, ať jezdím. V životě by mě nenapadlo, v co všechno to nakonec vyústí.  

To už jste si byl vědom historické hodnoty vozidla? 

Pět let před revolucí to mělo hodnotu takřka nulovou. Nikdo to nechtěl. Pokud to někdo za socialismu měl a jezdil s tím, tak to nebylo z nějaké recese. Bylo to z nouze, protože neměl peníze na auto. Neznám případ, že by si to tenkrát někdo koupil jen tak ze srandy a jezdil. To bylo naprosto výjmečné . Recese spolu s pocitem odlišnosti, přišla až mnohem později. 



A jak jste Velorex bral v devatenácti letech? 

Já jsem to bral tak, že mám s čím jezdit z bodu A do bodu B, že se můžu přepravovat a že mám něco vlastního, takže to byla určitá svoboda pohybu. 

Ale měl jste z toho radost, ne? Nestyděl jste se jako herec Abrhám ve filmu Vrchní prchni! 

No úžasnou radost jsem měl! Vůbec jsem se nestyděl. Ale je fakt, že v té době na to lidi pohlíželi: „No jo, chudák, vidíte.“ Vnímání Velorexu se začalo lámat až po revoluci. Úplně se změnilo až ve chvíli, když malé modýlky Velorexu od známých firem začaly stát tolik, za kolik jsme kupovali Velorexy, když jsme byli mladí. V takovou chvíli si člověk řekne, že něco je jinak. 

Jaké je základní rozdělení Velorexů? 

Typů bylo víc a Velorexům předcházely Oskaři. Podle motoru můžeme zjednodušeně rozlišit  350, 250, 175. Dvěstěpadesátky dřív nikdo nechtěl, protože se tím nesvezl. To tak sotva jede, tak to drnká, jsou tam větší vibrace. Ale třistapadesátka dvouválec je komfortní a hezky jede. Dnes je poptávka po starých strojích z 50 let, po Oskarech, předchůdcích Velorexů až po Velorexy do roku 62 nebo 63, než se začala vyrábět 350. Dvěstěpadesátka je vzácnější, nebylo jich vyrobeno tolik, byť na svezení je 350 asi nejlepší. 

Jaký Velorex jezdil ve Vrchní, prchni!? 

To byla klasická třistapadesátka, naprosto běžná. Samozřejmě se traduje, čí to bylo, ale vždycky se to potom dementovalo, že to nebyl on. Věděl jsem o někom, kdo se chlubil: “Mám ten Velorex, co hrál ve Vrchní, prchni,” ale to jsou jen nepotvrzené informace. Říká se, že si filmaři Velorex pro natáčení koupili, ale že jim nejezdil a chtěli ho po natáčení vrátit. Nakonec ale vznikl kultovní film, kde Velorex hraje téměř hlavní roli. Oblíbená scéna mezi velorexáři je, kdy hlídka jede žigulíkem a honí Velorex, který na plné čáře předjíždí autobus. Je to točené na silnici ze Zbraslavi do Modřan podél Vltavy. Teď je to tam trošku jiné, jsou tam ty nové tunely. 

A jak jste ho užíval po revoluci? 

Kromě srazů, které se dělaly, tak jsem s ním jezdil i běžně do práce. Také jsem s ním jezdil k soudu. Často jsem parkoval na Ovocném trhu. Auto byste tam nepostavil, to by vám hned odtáhli. Ale když tam stál Velorex, tak každý přimhouřil oko. Dneska bych ho tam nenechal, protože bych se o něj bál. Tenkrát jsem s ním jezdil různě po republice. Jezdil jsem k soudu do Kolína nebo na Kladno. 

Kdy jste jeli na první “expedici”? 

V roce 1992 přišel kamarád, taky velorexář, který měl strejdu ve Švédsku, a říkal, abychom za ním jeli Velorexama. Úžasný nápad, byl začátek září. Já říkám: “Kdy, příští rok?” On na to: “Ne jedeme v pátek.” V té době si člověk neuvědomoval, co všechno se může stát a co všechno se může rozbít. Tak se jelo vcelku komfortně a bez starostí. Cesta nahoru nám trvala tři dny. Tři dni jsme jezdili po jihu Švédska. Zjistili jsme, že Velorex je na takové cesty ideální. Když jedete autem, krajinou jen tak profrčíte a za sklem auta máte pohled jako na obrazovku. Ale když jedete Velorexem, tak všechno tak pomalu ubíhá, pěkně se kocháte a všechno vidíte a cítíte jinak. 

Jak to bylo s výpravou na Polární kruh? 

Pak nás napadlo, jet někam výš, třeba na severní polární kruh, tam žádný Velorex určitě nedojel. V roce 1996 jsme objeli Balt a na polárním kruhu jsme byli ve Finsku v Rovaniemi. Konstruktérovi Velorexu Mojmíru Stránskému jsme odtud poslali pohled. Dolů jsme jeli přes Finsko a potom lodí do Německa. Řekli jsme si, že v tomhle budeme pokračovat. To je to, co nás baví. Zajímavé je, jak lidé na to reagují. Když ve Švédsku řeknete, že to má motor z Jawy, tak to všichni znají. Jawy jezdily ve švédské armádě a vzpomínají na ně jako na kvalitní stroje. 

Pak už jste byli zkušení cestovatelé, že?  

V roce 2000 jsme se vypravili do Anglie a Skotska. Udělali jsme takové kolečko. Jeli jsme do Norska, do Bergenu tam jsme sedli na trajekt na Shetlandy, z Shetland na Orkneje a pak do Skotska k jezeru Loch Ness a dolů přes Londýn domů. V roce 2005, jsme udělali další expedici a jeli jsme na nejsevernější bod Evropy na Nordkapp v Norsku a udělali jsme si zajížďku na Lofotské souostroví. To byla také hezká výprava. 

To všechno s tím strojem od táty z traktorové stanice? 

Tak, tak. A to není všechno. V roce 2013 jsme byli zase v Norsku v Lysefjordu a v roce 2015 jsme byli na Islandu. Objeli jsme Island dokola, 3000 km jenom šotolina. Velorexy tam dostali hodně zabrat, ale zase to zvládly. Tehdy, když se něco vyrábělo, tak se to vyrábělo, aby to vydrželo. Byť to vypadá jako hadrák. 

A co letos? 

Chystali jsme na letošní rok expedici do Kaliningradu, Litvy, Lotyšska, Estonska přes Finsko a Švédsko. Takový kolečko. Ale bohužel do toho zasáhl virus a zavřené hranice, tak jsme cestu museli zatím odložit. Pevně věříme, že příští rok to vyjde. 

V jaké jezdíte sestavě? 

Jezdíme ve více lidech a strojích, maximálně 4 až 5 velorexů, víc bych do expedice nezařadil. Dva jsou málo, protože když se něco stane a potřebujete něco řešit, někdo musí někam jet a neměl by jet sám. Také máme rozdělený náklad. Jeden veze jídlo, druhý olej, třetí náhradní díly. Již máme seznamy, víme co brát a co se může rozbít. Víme, bez čeho se dá jet dál a bez kterých věcí se nepohnete. 

Jací to jsou lidé? 

Takoví, na které se můžete maximálně spolehnout. Na expedicích dochází k poměrně extrémním situacím. Jste vystaveni nepřízni počasí, závadám strojů, nekomfortnímu spaní. Vše musíte podřídit společné věci a tím je, aby všichni v pořádku dojeli do cíle. Je to o velké vzájemné důvěře. Často si sáhnete na dno svých sil a to chcete sdílet jen s nejbližšími kamarády, kteří se vzájemně podporují. Tím, jak jezdíme expedice s Velorexem, zažijeme úžasné věci. Když budete mít auto veterána na víkendy, tak na ježdění dobrý, ale Velorex, to je životní styl. Lidé, co se kolem Velorexů pohybují, jsou někdy i potetovaný Velorexama. Od rána do večera jenom Velorexy, sbírají je, sbírají věci kolem toho, modýlky, obrázky… Mají koníček, který jim pohltí veškerý volný čas. 

Jakou hodnotu mají dnes Velorexy v dobrém stavu? 

Hodnota Velorexů je hodně individuální. Stačí se podívat na běžné inzertní servery a zjistíte, že tříkolky mají pro každého velkou cenu představovanou šestimístnými částkami. Otázkou však je, zda takové nabídky najdou dostatek zájemců. Pravdou ale je, že v pěkném stavu za srovnatelnou částku získáte spíše pojízdné auto či naleštěnou motorku stejného stáří.

Velorex dostal jako bývalé služební vozidlo a dojel s ním až na polární kruh

JUDr. Ladislav Šustr

Další články