Testy ojetých aut, recenze nových aut

Roky pracoval v největším pražském autobazaru. Jeho zážitkům uvěří málokdo.

16.08.2020 Jiří Soukup
Foto: rccarsrtr.com

Přetáčení tachometrů, kradené vozy, snahy zatajit technické závady nebo uplácení prodejců s cílem získat vysněný vůz. To vše zažil během svého působení v největším pražském autobazaru, kde na různých pozicích léta pracoval. Nakupoval u něj každý. Petr Přikryl totiž byl a je velkou ikonou obchodu s ojetými vozy. Jeho vzpomínky jsou sice z dnešního pohledu téměř neuvěřitelné, ale vypovídají o tom, jak trh s ojetými vozy (a nejen s nimi) vypadal před rokem 1989. A nejen on tvrdí, že to nebylo vůbec nic radostného.


Prodávat ojeté vozy před rokem 1989 bylo velké dobrodružství. Ačkoliv si občané tehdejšího Československa ekonomicky příliš vyskakovat nemohli, hlad po autech byl značný. Důvodem byl pravděpodobně fenomén chalupaření. Cestovat se tehdy v podstatě nesmělo, a tak se snad každý druhý Čechoslovák snažil realizovat svoje dovolenkové a víkendové touhy na chatě nebo chalupě, kam se ale potřeboval nějak dopravit a ještě tam převézt skříň po babičce a dva pytle cementu. Tehdejší autobazary tak měly o zákazníky postaráno. Domácí produkce ale nestačila uspokojovat poptávku, která v tehdejších zemích RVHP po autech byla. Lidé byli tak zoufalí, že byli ochotni dávat úplatky i za staré a rezavé vozy v opravdu špatném technickém stavu. Vozy ze západu se navíc v podstatě nedovážely, protože komunistům jaksi chyběly valuty. Na auta se proto dlouho čekalo, byla v podstatě na příděl, takže pochopitelně bujel černý trh, který výrazně ovlivňoval ten oficiální. V praxi se to projevovalo například tak, že dva nebo tři roky staré vozy se prodávaly i o desítky tisíc dráž, než stály jako nové. Prodalo se úplně všechno, mnohdy v řádech desítek minut. Zákazníci brali útokem pracovníky autobazarů, aby jim „pohlídali“ to nebo ono auto. Například na novou Dacii se v tehdejší Mototechně čekalo až tři roky. Takže když se objevila ojetá Dacia po nějakém taxikáři v autobazaru, prodala se během několika minut, a navíc s cenou klidně o dvacet tisíc korun vyšší. A to v době, kdy byl průměrný plat přibližně dva tisíce korun. Tomu už dnešní zákazníci neuvěří. I když kdo ví, dnes je situace na trhu s ojetinami taky velmi nestandardní. Kvůli nedostatku kvalitních ojetých aut se v bazarech po celé Evropě zdražuje a aut začíná být nedostatek.



Jenže tehdy nebylo vůbec snadné prodat auto dráž, než byla jeho původní pořizovací cena. Považovalo se to za spekulaci a to byl trestný čin. Kdo ho spáchal se tak vystavoval několikaletému vězení. Autobazary navíc tehdy vozy vůbec nevykupovaly, vše se prodávalo formou tzv. komisního prodeje. Aby se tedy obhájila cena, kterou za vůz zákazník požadoval, musely se do smlouvy dopisovat různé doplňky, tažná zařízení, autorádia, střešní nosiče, atd… Bylo to velmi komplikované a tak samozřejmě bujel černý trh. Například v Praze se takové obchody odehrávaly v oblasti dnešní stanice metra Pankrác a Dejvická (tehdy Mládežnická a Leninova, pozn. redakce), později také před naším autobazarem v Libni. Majitel tam zaparkoval auto s cedulkou „PRODÁM“ a nechal pootevřené okénko. Do něj pak zájemci házeli papírky s cenovou nabídkou a telefonním číslem. Byla to vlastně taková „aukce“ Večer majitel auta vyzvedl lístky a z nejbližší telefonní budky zavolal tomu, kdo nabídl nejvíce. V naprosté většině případů se vozidlo prodalo ještě ten den. 

Prodalo a koupilo se úplně vše. I dvacet let starý Trabant našel svého kupce do druhého dne. Ale samozřejmě, že existovaly vozy a značky, které byly na špici zájmu. Ve své době to byl například vůz Lada Žiguli 2107. Na tehdejší dobu relativně výkonný vůz, vybavený otáčkoměrem a samonavíjecími pásy. V socialistickém bloku to byl hit. Nový stál zhruba 95 tisíc korun, dva roky stará ojetina se prodávala klidně i za 110 tisíc. Paradoxem je, že za tu cenu se prodává i dnes. A mnohdy i dráž. Vozy z tehdejší kapitalistické ciziny si mohl sice dovolit málokdo, přesto i zde poptávka několikanásobně převyšovala nabídku. Zastoupení tady měl například Fiat, Renault nebo tehdejší Chrysler, resp. Simca. Tyto vozy se tak na českých silnicích objevovaly nejčastěji. V tehdejším Československu navíc existovaly prodejny Tuzex. Prodávalo se v nich zahraniční, ale i nedostatkové české zboží za valuty. Tuzex na zakázku přivezl jakékoliv auto a je známou pravdou, že se v tehdejších pražských ulicích objevil například luxusní Mercedes 500 SEL nebo například  Porsche 911, což byly vozy, které si i v kapitalistické cizině mohl dovolit málokdo.

U ojetin už ale tehdy prodávající podváděli. Tachometry se sice stáčely, ale vůbec nikdo to neřešil. Každého zajímal reálný technický stav a tam se prodávající opravdu často uchylovali ke kuriózním pokusům, jak kupujícího nebo autobazar podvést. Největším problémem tehdejších vozů byla totiž koroze. Technik autobazaru proto šroubovákem a kladívkem klepal a šťoural do známých míst, aby odhalil podomácku opravené části karoserie. Často epoxidem, laminátem nebo kobercovou lepicí páskou zalepenou a přestříkanou barvou. Problémem také byla kradená auta nebo auta předělaná po totálních haváriích. Tehdy totiž neexistovala žádná možnost prověřování VIN, pojistných událostí nebo stavu kilometrů. Takové auto pak klidně jezdilo bez povšimnutí po českých silnicích několik dalších let.

Po revoluci v roce 1989 ale nastal obrat. Zákazníci chtěli úplně cokoliv, co nebylo vyrobeno v zemích RVHP. Vzniklo několik stovek autobazarů, každý se chtěl na extrémně vysoké poptávce po vozech přiživit. Objevili se i stovky "prodejců" kteří přivezli auto z Německa, mnohdy i bez dokladů, stoupli si před náš autobazar a prodávali přímo na ulici. Neplatili daně, falšovali dovozní papíry, kde deklarovali co nejnižší cenu kvůli clu, za den takto prodali i několik aut. Dnes by to samozřejmě možné nebylo. Do republiky se tak ale dostaly na německém nebo italském trhu neprodejné ojetiny, mnohdy ve velmi špatném technickém stavu. Tady si pak dalších několik let žily svůj druhý život. Asi i proto máme jeden z nejstarších vozových parků v Evropě. Mezi hity tenkrát patřily modely jako třeba Peugeot 309, Renault 21, Ford Escort a Sierra, Fiaty Uno a Tipo, Volkswageny Passat, atd… Svého času byla velká poptávka i po amerických autech, které se mnohdy prodaly ještě dřív, než vůbec dopluly v kontejneru do Hamburku.

Další články




K provozování webových stránek www.testyojetin.cz využíváme takzvané „cookies“. Jde o soubory sloužící k přizpůsobení obsahu webu, k měření jeho funkčnosti a k publikování a zobrazování takového obsahu, který koresponduje s Vašimi zájmy a preferencemi. Používáním tohoto webu souhlasíte se způsobem, jakým s cookies nakládáme. V případě, že se sběrem a uchováním cookies nesouhlasíte, opusťte, prosíme, tyto webové stránky.