Na konci osmdesátých let existovala v Československu auta, která nepatřila jen do kategorie dopravních prostředků. Byla symbolem moci, přístupu k valutám a schopnosti obejít pravidla systému. Jedním z nich byl i Peugeot 309.
Především verze s naftovým motorem byla vozem, který se stal snem mnoha řidičů. Realita však byla taková, že si ho mohli dovolit jen ti nejmajetnější. Typicky pražští veksláci, kteří se kolem Tuzexu pohybovali denně a dobře věděli, jak se k bonům dostat.
Peugeot 309 se začal vyrábět v roce 1985 a na trhu vydržel do roku 1993. Zajímavé je, že původně vůbec neměl nést znak lva. Vznikal jako projekt značky Talbot pod názvem Arizona a měl nahradit model Horizon. Koncern PSA ale v roce 1985 rozhodl o ukončení značky Talbot, a tak se z původního projektu stal Peugeot. Výroba odstartovala v britském Rytonu v říjnu 1985 a prodej se rozběhl na začátku následujícího roku. V nabídce byla nejprve pětidveřová karoserie, od roku 1987 i třídveřová varianta.
Pro československého zákazníka však nebyla důležitá výrobní historie, ale především dostupnost. A ta byla velmi omezená. V roce 1988 se Peugeot 309 prodával především v Tuzexu, například na Pankráci nebo v Řepích kde jsem v letech 1987 - 1989 auta prodával. Právě tam se kolem tohoto modelu začal vytvářet téměř kult. Naftová verze GLD s motorem 1.9 stála 52.500 tuzexových korun. To číslo samo o sobě ale neříká celý příběh.
Oficiálně měl bon hodnotu jedna ku jedné vůči koruně československé. Jenže realita byla jiná. Na černém trhu se běžně obchodovalo s kurzem kolem pěti korun za jeden bon. To znamená, že reálná cena vozu se pohybovala zhruba na úrovni 262 .500 Kčs. Pro srovnání, nová Škoda Favorit 136 L tehdy stála 84.600 Kčs a průměrná měsíční mzda dosahovala 3.431 Kčs. Peugeot 309 tak byl luxusem, který byl pro běžného člověka prakticky nedosažitelný.
Není proto divu, že právě veksláci patřili mezi hlavní zákazníky. Měli přístup k valutám, pohybovali se v prostředí Tuzexu a dokázali si takové auto bez větších problémů pořídit. V roce 1988 se o něj doslova prali. Naftový motor měl svou logiku. Nabízel nižší spotřebu a tehdy i určitou prestiž spojenou se západní technikou.
Jenže nadšení nevydrželo dlouho. Jakmile první vlna euforie opadla, začaly se objevovat výhrady. Podle samotných majitelů auto „nejelo“. V kontextu tehdejších očekávání to byl zásadní problém. Za částku přes čtvrt milionu korun si totiž mohli představit dynamičtější svezení. A právě tady začal Peugeot 309 ztrácet půdu pod nohama. Na trhu existovaly alternativy, které nabízely více muziky za podobné peníze. Často se zmiňoval Renault 21 nebo Ford Sierra, vozy, které působily dospěleji a nabízely lepší jízdní vlastnosti.
Z auta, o které se před přibližně čtyřiceti vedl tichý boj před prodejnami Tuzexu, se tak postupně stal model, na který si už snad ani jeho původní klientel nepapamtuje. V očích mnohých přestal být symbolem výjimečnosti a stal se spíše připomínkou přehnaných očekávání.
Dnes je Peugeot 309 téměř zapomenutý. Na silnicích ho potkáte jen výjimečně a většina dochovaných kusů má daleko ke své někdejší slávě. Přesto v sobě nese silný příběh doby, kdy auto nebylo jen otázkou vkusu nebo potřeby, ale především přístupu k nedostatkovému zboží. V roce 1988 to byl sen, o který se pražští veksláci prali. Dnes je to tichý relikt minulosti, který připomíná, jak rychle se mohou měnit hodnoty i automobilové sny.
