Vyrazil jsem na víkend do Jizerských hor s pocitem, že mě čeká odpočinek a trochu čerstvého vzduchu. No, odpočinul jsem si nakonec spíš od iluze, že na silnici už mě nemůže nic překvapit.
Začalo to nevinně. Tradiční zácpa na Černém Mostě – oprava nájezdu na dálnici D10. Člověk si řekne: „Dobře, práce na silnici, to se dá pochopit.“ Pak přišla druhá dávka trpělivosti v Jablonci, kde se opravovala hlavní silnice. I to ještě beru, protože asfalt se sám nepoloží. Jenže to nejhorší mě čekalo mezi Jabloncem a Kořenovem.
Tam jsem narazil na fenomén, který by zasloužil vlastní učebnici dopravní psychologie – závodníky v soutěži o nejnižší spotřebu. Tři škodovky v řadě, nalepené na sobě jak závodníci Tour de France, se „řítily“ rychlostí 40 až 50 kilometrů v hodině. V obci i mimo obec, z kopce i do kopce, prostě pořád.
První auto statečně rozráželo vzduch, další dvě se vezla v jeho závětří. Jenže místo abych obdivoval promyšlenou strategii, přemýšlel jsem, jestli mě nečeká infarkt. Kolona za nimi se postupně prodlužovala a v zrcátku jsem viděl, že čítá už desítky aut. Předjet nešlo – nebyl prostor, nebyla šance. A spotřeba? Ta paradoxně rostla všem, kdo se snažili nervózně držet jejich tempo, podřazovali a brzdili.
Podle mě musela být výhra v téhle soutěži skutečně velkolepá. Vsadil bych se, že vítěz dostal kanystr benzínu, voňavý stromeček na zpětné zrcátko a možná ještě pochvalu od organizátorů, že zachránil planetu. Realita je ale taková, že spíš zvýšil hladinu stresu a oxidu uhličitého na trase Jablonec–Kořenov.
Musím přiznat, že jsem se v duchu omluvil všem elektromobilistům, kterým se občas posmívám. Víte, ti, co se na dálnici vlečou 110 kilometrů v hodině, aby jim to „ještě kousek dojelo“. Najednou mi jejich tempo přišlo jako Formule 1 ve srovnání s těmi úspornými šampiony. Zlatí elektromobilisté – alespoň jedou plynule a člověk ví, co od nich čekat.
Celá ta cesta, která by normálně zabrala slabou půlhodinku, se protáhla skoro na hodinu. Až když závodníci odbočili, kolona se rozjela a všichni si nahlas oddechli. Myslím, že i autobusák za mnou, kterému cestující asi nevěřili, že se opravdu snaží jet.
A tak jsem si z výletu odnesl jedno malé ponaučení: v Jizerkách je krásně, ale na silnicích vás může čekat cokoli. A když narazíte na partu závodníků, kteří si chtějí dokázat, že dokážou jet za tři litry na sto, připravte si pevné nervy a smysl pro humor. Protože jinak to nejde.