Práce v autobazaru v Praze před rokem 1989 byla pro mnohé snem i noční můrou zároveň. Aut bylo málo, autobazarů také, a tak se v prostředí, kde se ojetá i nová vozidla stala vzácností, rodila celá řada „přímých i nepřímých“ obchodních praktik.
Jeden z nich nám před časem vyprávěl, jak obchod s ojetými vozy před rokem 1989 probíhal. „Byly to žně,“ vzpomíná jeden z tehdejších pracovníků autobazaru, který si nepřál být jmenován. „Kdo měl správné kontakty a věděl, jak si počínat, mohl vydělat hodně. A uplácelo se prakticky všechno – od lepšího místa v pořadníku až po samotné auta.“
Sehnat v té době slušný automobil nebylo jen tak. Nová auta byla často nedostupná – stát určoval pořadníky, auta byla drahá, a pokud jste chtěli získat lepší pozici, nebylo nic neobvyklého dát „něco navíc“. Ale ani na trhu s ojetinami situace nebyla růžová. „Lidé upláceli i tam, jen to mělo trochu jinou podobu. Někdy medem, někdy protislužbou – a fungovalo to,“ dodává autobazarista. Například první úplatek, který sám zažil, byla lahev pampeliškového medu. „Na první pohled směšné, ale v té době velmi praktické. Lidé se snažili dostat výhodu, protože auta byla cenná komodita,“ vzpomíná.
Atmosféra v pražských autobazarech byla specifická. Zákazníci často stáli fronty už od časného rána, sledovali nové inzeráty a doufali, že se objeví auto, které si mohou dovolit, a že jejich „malé úplatky“ budou oceněny. Autobazaristé si zase museli dávat pozor – museli být opatrní, aby jejich praktiky nevzbudily podezření orgánů státní moci, zároveň ale zachovat tok „obvyklých výhod“ pro ty, kdo byli ochotni trochu „přidat“. „Byla to hra na tenkém ledě. Nikdo nechce vzpomínat na to, že se uplácelo, ale bez toho to prostě nešlo,“ říká pamětník.
Co bylo specifické, byla různorodost úplatků. Kromě medu či drobných protislužeb se často nabízely i luxusnější dárky, známky prestiže či prostě přístup k informacím, které běžný zákazník neměl. „V podstatě každý obchod měl svůj ‘neoficiální tarif’,“ směje se bývalý autobazarista. „Někdy to byla lahev medu, jindy pozvání na oběd nebo pomoc s něčím jiným. Kdo to znal, věděl, co a komu nabídnout.“
Trh s ojetými auty byl tehdy paradoxně ještě komplikovanější než s novými. Kdo chtěl koupit auto, musel znát nejen správné kontakty, ale často i nepsaná pravidla trhu. „Nešlo jen o peníze. Byla to kombinace vztahů, vědomostí a ochoty zapojit se do těchto ‘malých dohod’. Bez toho jste měli smůlu,“ doplňuje pamětník.
Dnes se na tyto praktiky vzpomíná s nostalgií i kritikou. Pro mnohé to byla nutnost v době, kdy nabídka převyšovala poptávku a systém stanovoval pravidla, která se dala obejít jen s trochou improvizace. Autobazary před rokem 1989 tak nebyly jen místem prodejů aut – byly to i malé laboratoře lidské vynalézavosti a adaptability. „Kdo tehdy zvládl chod autobazaru, naučil se orientovat v systému, který byl někdy absurdní, ale zároveň velmi konkrétní. A uplácení bylo jeho součástí,“ uzavírá pamětník.
V konečném důsledku se z toho rodila zvláštní kultura: aut bylo málo, možnost získat je mnohdy závisela na drobných úplatcích či neoficiálních dohodách, a každý, kdo chtěl uspět, se musel naučit, jak se v tomto světě pohybovat. A právě to činí vzpomínky na pražské autobazary před listopadem 1989 tak fascinujícími – kombinace rarity, lidské vynalézavosti a subtilní nelegality, která byla přitom zcela běžnou součástí života.
