Autobazarům jsem se vždycky chtěl vyhnout. Člověk slyší různé historky a má pocit, že ho tam dřív nebo později někdo napálí. Jenže když jsem sháněl ojeté auto do 150 tisíc korun, moc možností nebylo. Nakonec jsem skončil v malém autobazaru na okraji Plzně.
Na place stálo několik aut, mezi nimi i Ford Mondeo v šedé metalíze. Kombík, rozumný nájezd, diesel. Přesně to, co jsem potřeboval na každodenní dojíždění a občasnou rodinnou cestu. Auto mělo pár odřenin, pneumatiky byly spíš na dojetí, ale jinak působilo slušně. Motor běžel na místě klidně, interiér nebyl zničený.
Prodejce působil normálně. Žádný nátlak, žádné řeči o tom, že za hodinu přijde další zájemce. Řekl mi, že auto je po prvním majiteli a že je všechno v pořádku. Až následně jsem zjistil, že po prvním majiteli v Česku, jinak tam byli dva majitelé v Holandsku a jeden v Polsku, ale to mě netrápilo. Svezl jsem se, nic zásadního jsem nezaznamenal. Nakonec jsem usmlouval pět tisíc dolů a odjížděl s pocitem, že jsem koupil slušné auto za rozumné peníze.
První dva měsíce bylo všechno bez problémů. Auto startovalo, jelo, spotřeba byla přijatelná. Pak jsem si ale začal všímat vibrací při rozjezdu. Na volnoběh se ozývalo rachtání a spojka začala občas prokluzovat. Nejprve jsem to přehlížel. Říkal jsem si, že je to starší diesel a že to může být drobnost.
Jenže potíže se rychle zhoršovaly. Objednal jsem se do servisu. Mechanik si auto projel a za chvíli mi oznámil, že to vypadá na dvouhmotový setrvačník a spojku. U těchto motorů prý při podobném nájezdu běžná věc. Doporučil výměnu obojího, jinak hrozí, že zůstanu někde stát.
Cena opravy skoro 20 tisíc korun. Nechtělo se mi, ale auto jsem potřeboval každý den. Nechal jsem opravu udělat a zaplatil. S fakturou v ruce jsem si řekl, že to půjdu do bazaru reklamovat. Tři měsíce od koupě mi nepřišly jako dlouhá doba, takže jsem nepochyboval o tom, že uspěji.
Zajel jsem do autobazaru a vysvětlil situaci. Majitel si vyslechl, co říkám, podíval se na fakturu a bez většího zájmu pronesl větu, kterou si budu pamatovat dlouho“ „Jó, pane, to máte smůlu. Měl jste přijet hned, jak se závada objevila. Ne si nejdřív opravit a pak chtít peníze. To takhle nefunguje“.
Namítal jsem, že auto bylo skoro nepojízdné a že jsem potřeboval rychlé řešení. Ukazoval jsem mu vyjádření ze servisu, že závada musela vznikat delší dobu. Jen pokrčil rameny. Prý jsem mu nedal možnost se k věci vyjádřit a reklamaci vyřešit. Tím, že jsem to nechal opravit bez předchozí reklamace, jsem si podle něj všechno zkomplikoval.
Když jsem se snažil argumentovat dál, prakticky mě poslal pryč. Žádná ochota, žádný kompromis. Přestal se se mnou bavit.
V práci jsem to vyprávěl kolegovi. Ten zná právníka, který se věnuje sporům kolem ojetých aut. Zavolal jsem mu a popsal celý postup. Jeho odpověď mě nepotěšila. Potvrdil, že jsem skutečně měl nejdříve závadu písemně reklamovat a dát bazaru šanci ji řešit. Teprve pokud by odmítli, mohl bych se pouštět do opravy na vlastní pěst a případně to řešit dál.
Jenže koho to napadne ve chvíli, kdy vám auto sotva jede a potřebujete ho každý den. Dnes už vím, že nestačí jen koupit auto a věřit, že bude všechno v pořádku. Důležité je vědět i to, jak postupovat, když se něco pokazí. Já to tehdy nevěděl a stálo mě to dvacet tisíc korun.
