Tvářil se jak dědeček z pohádky, mluvil jak dědeček z pohádky, a nakonec mi vlastně i krásnou pohádku o prodávaném autě naservíroval. Spolkl jsem to i s navijákem.
Když jsem tu Octavii viděl poprvé, říkal jsem si, že tohle by mohl být dobrý obchod. Škoda Octavia 2,0 TDI ve verzi Scout, tmavě červená barva, kůže, navigace, zachovalý interiér. Na tachometru 176 tisíc kilometrů. Na diesel téhle třídy nic hrozného. Prodával ji starší pán, bělovlasý, klidný, slušně oblečený. Působil důvěryhodně.
Tvrdil, že auto prodává, protože už mu věk nedovoluje řídit. Prý se bojí, že by mohl někomu ublížit. Auto měl několik let, servisní knížku ukazoval, pár faktur taky. Mluvil klidně, bez nátlaku. Nabídl mi kávu, vyprávěl o vnoučatech. Prostě dědeček z pohádky.
Auto na místě vypadalo docela v pořádku. Motor chytil na první otočení, neklepal, nekouřil. Interiér byl čistý, sedačky nepotrhané. Udělali jsme krátkou zkušební jízdu, asi pět kilometrů po městě a kousek po okresce. Táhlo normálně, řadilo hladce, žádná kontrolka nesvítila. Říkal jsem si, že za ty peníze je to slušná koupě.
Dohodli jsme se rychle. Peníze jsem měl připravené v hotovosti. Sepsali jsme kupní smlouvu, předal mi klíčky, popřál šťastnou cestu. Sedl jsem do auta a jel domů s pocitem, že jsem dobře nakoupil.
Prvních asi čtyřicet kilometrů bylo všechno v pořádku. Auto jelo klidně, motor si přede. Pak se najednou rozsvítila oranžová kontrolka motoru. Takzvaný „vrtulník“. Nejprve jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, říkal jsem si, že to může být nějaká hloupost.
Jenže během pár minut auto začalo škubat. Přestalo táhnout. Plyn na podlaze a nic. Maximálka kolem 70 až 80 km/h. Bylo jasné, že je to nouzový režim. Dojel jsem opatrně domů a hned volal pánovi.
Telefon nezvedal. Zkoušel jsem to několikrát. Nic. Poslal jsem SMS. Bez odpovědi.
Druhý den jsem jel na adresu, kterou měl uvedenou ve smlouvě. Dům tam stál, ale bylo vidět, že je to spíš chalupa. Soused mi řekl, že pán tam má sice trvalé bydliště, ale většinu roku tam nebývá. Prý přijede jen občas na víkend.
Nakonec jsem zjistil, kde skutečně bydlí. Dojel jsem tam. Nikdo neotvíral. Auto nikde. Telefon stále hluchý. Jako by se po něm slehla zem.
Octavii jsem mezitím odvezl do servisu. Diagnostika ukázala chybu emisního systému. Mechanik mi po chvíli řekl větu, kterou nechce slyšet nikdo: „Tady chybí filtr pevných částic.“ Někdo ho prostě vyřezal. Řídicí jednotka byla upravená, ale evidentně to nebylo udělané dobře. K tomu všemu mechanik zjistil, že do motoru prosakuje voda. Pravděpodobně problém s těsněním nebo hlavou.
Odhad opravy? Desítky tisíc korun. A bez filtru pevných částic auto neprojde emisemi. Takže buď investovat další peníze do nového DPF, nebo auto prakticky odstavit.
Kontaktoval jsem právníka. Řekl mi, že by se to dalo řešit jako skrytá vada. Jenže dokazování nebude jednoduché. Může to trvat měsíce, klidně roky. A mezitím auto stojí.
Dnes už vím, že jsem udělal základní chybu. Koupil jsem auto na ulici, bez důkladné kontroly, bez návštěvy nezávislého servisu. Nechal jsem se ukolébat vystupováním bělovlasého dědečka, který působil slušně a důvěryhodně.
Zaplatil jsem za to. A ne málo.
