Agresivita na silnicích stoupá. Není bohužel nic zvláštního, když jeden řidič vynadá tomu druhému, nebo se ho dokonce snaží inzultovat. To asi chtěl udělat i řidič v pražských Stodůlkách. Od auta druhého řidiče ale odešel s brekem
Kdysi jsme na našem webu psali o agresivním řidiči, který si na pražských Vinohradech vynucoval přednost, chtěl se dokonce prát, ale ve finále skončil po knockoutu potupně na zemi. Agresivita na našich silnicích bohužel stoupá. O tom nakonec svědčí i příběh našeho čtenáře, trenéra kickboxu, který nám popsal svoji zkušenost s neurvalým taxikářem. Ten si naštěstí pro něj fyzickou konfrontaci nakonec rozmyslel a zacouval zpět do svého taxíku.
Ten chlápek mě naprosto odzbrojil. Stydím se za svoje chování dodnes, a to už jsou to skoro dva roky
Pavel; řidič, Praha
Někdy ale podobné situace končí velmi překvapivě. Jako třeba příběh z pražských Stodůlek. Podělil se o něj s námi náš čtenář Pavel, který si ale přál zůstat v anonymitě. Příběh se měl stát již před dvěma lety, ale Pavlovi zůstal v mysli dodnes. Pavel se údajně po této historce změnil z nervózního řidiče na kliďase, který za volantem žádné nepříjemné situace již příliš nehrotí. A o co tenkrát šlo?
„Jel jsem z práce domů přes Prahu už skoro devadesát minut,“ popisuje situaci Pavel a pokračuje: „Na sídlišti, v pražských Stodůlkách, kde jsem tehdy bydlel, jsou úzké uličky, navíc všude parkují auta, takže dvě se vedle sebe nevejdou. Přede mnou stálo auto, mělo puštěný blinkr, jako že chce parkovat, ale jen tak popojíždělo metr dopředu, metr dozadu. A pořád dokola, snad tři minuty, pak už jsem vystoupil“.
Pavel chtěl podle svých slov řidiče „seřvat“ cože to tam nacvičuje a proč blokuje silnici, jenže podle svých slov ho zmatkující řidič dokonale odzbrojil. „Zaklepal jsem mu na okno a vynadal jsem mu, že by měl jít zpátky do autoškoly, jestli neumí zaparkovat do mezery pro autobus. Jenže to jsem neměl dělat“, říká Pavel. Za volantem totiž seděl tělesně postižený člověk, který se Pavlovi velmi slušně omluvil, že neumí parkovat a požádal ho, jestli by mu s parkováním nepomohl.
„Hanbou bych se propadl," vzpomíná Pavel a pokračuje: „Auto jsem mu samozřejmě pomohl zaparkovat, omluvil jsem se mu, ale za volant jsem si sedl se slzami v očích. Pán mi ještě strašně děkoval, že jsem mu zaparkoval. No co vám mám povídat, choval jsem se jako hulvát a byl jsem tehdy strašně rád, že se mnou v autě neseděly moje děti. To bych snad šel domů kanálem“.
Zažili jste někdy podobnou situaci? Napište nám do diskuze
