Meteorologové varovali, silnice se leskly a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Včerejší ledovka si vzala moje auto, pracovní místo i nervy.
Dnešní ráno začalo přesně tak, jak člověk nechce, aby začal jakýkoli den – natož pracovní. Ledovka, o které se mluvilo už včera, se přes noc proměnila ve skutečnost. A ne v tu lehkou, kdy si člověk dá větší pozor. Byla to ta zrádná, skleněná vrstva, která promění chodník i silnici v kluziště.
Stačilo vyjít před dům. Udělal jsem sotva pár kroků a nohy mi podjely. Instinktivně jsem se snažil udržet rovnováhu, ale marně. Kdybych neměl na zádech batoh, asi bych skončil mnohem hůř. Takhle jsem si sice nic nezlomil, ale „záda jsem hodil“ spolehlivě. Bolí mě ještě teď. První varování dne, které jsem měl brát vážně.
Auto stálo na parkovišti obalené ledem jako exponát v muzeu. Silná krusta, pod ní zamrzlé spáry – dveře nešly ani pohnout, a já měl strach, že utrhnu kliku. Nakonec jsem doma našel sprej na čištění skel, nastříkal ho do spár u dveří řidiče a po několika minutách se dveře konečně otevřely. Nastartoval jsem, zapnul vyhřívání skel i topení a čekal, až se auto aspoň trochu odmrazí.
Mezitím jsem sledoval dění kolem. Naše ulice ústí do mírného, asi padesátimetrového stoupání na hlavní silnici. Normálně bezvýznamný kopec. Dnes nepřekonatelná překážka. Jedno auto za druhým se snažilo vyjet, kola se točila naprázdno, auta klouzala do stran a řidiči to po pár metrech vzdávali.
Zkusil jsem to také. Opatrně, pomalu, s rozumem – bez prudkého plynu a zbytečných pohybů. Přesto se kola po pár metrech začala protáčet a bylo jasné, že výš se nedostanu. Rozhodl jsem se couvnout zpátky dolů.
V tu chvíli se z vrchu kopce objevilo jiné auto. Jeho řidič zřejmě příliš pozdě pochopil, že kopec je dnes nesjízdný. Začal brzdit, jenže na ledě to byla spíš symbolická snaha. Já neměl kam uhnout, kola mi jen prokluzovala na místě. Všechno se seběhlo během pár vteřin a pak to přišlo – tiché, ale o to nepříjemnější klouzání a náraz.
Výsledek? Prasklý nárazník, rozbité světlo a promáčklý blatník. Naštěstí bez zranění. Jen bez auta a bez možnosti dostat se do práce.
Domů jsem se vrátil pěšky, pomalu a opatrně, s hlavou plnou vzteku i rezignace. Ledovku meteorologové hlásili den předem. Přesto silnice zůstaly jako zrcadlo. A tak jsem si znovu připomněl jednu starou českou jistotu: v lednu dokáže zima, sníh a náledí silničáře pokaždé znovu překvapit.
Do práce jsem dnes nedojel a auto bude pár dní v servisu. Zbývá jen improvizovat – a příště možná zvážit, jestli opravdu stojí za to vycházet z domu, když venku číhá ledovka.
