První „auto s rytmem života” Renault 4, záhy přezdívané „4L”, bylo plodem geniální myšlenky: vytvořit víceúčelový vůz pro každou příležitost a do každého terénu.
Renault 4L byl představen veřejnosti v červenci 1961 jako 5dvéřový vůz se zadními dveřmi odkrývajícími stavebnicový prostor: sklopením zadního sedadla se berlinetta změní v dodávku. Čili rodinný vůz, ale současně ikona francouzské popkultury, nehledě na jeho obraz, který máme v paměti jako dopravní prostředek četnictva, pošty a jiných nezbytných profesí. Vskutku, Renault 4 fourgonnette (dodávka) hrdě nosil barvy nekonečného počtu řemeslníků, institucí a velkých firem. Zkrátka „skutečná historická památka”!
Ikona a 8 milionů šťastných zákazníků
Začátek šedesátých let minulého století byl v celé západní Evropě ve znamená ekonomického růstu a zvýšeného zájmu o motorová vozidla. To si dobře uvědomoval i Renault, jenž dosud těžil z úspěchu prvního poválečného modelu 4CV.
Ale Francouzi nechtěli usnout a už koncem padesátých let začali vyvíjet jeho nástupce. Projekt nesl interní označení 350, protože měl stát 350 tisíc franků. Od roku 1958 vzniklo na čtrnáct prototypů, u nichž se postupně měnil vzhled. Prototypy pak najezdily v nejrůznějších klimatických podmínkách přes dva miliony kilometrů.
Premiéra nového Renaultu 4 se odehrála v roce 1961 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem. Francouzi označovali malý vůz jako berline, což je výraz pro tříprostorové sedany. Pojem hatchback byl neznámý. Toto uspořádání bylo v té době naprosto unikátní. Ale zároveň praktické. Na sedadla s trubkovou konstrukcí se usadily pohodlně čtyři osoby a když bylo třeba, tak stačilo jednoduše vyjmout zadní lavici a vznikla praktická dodávka.
Zadní stěna se otevírala vzhůru celá, což ulehčovala nakládání větších předmětů. V základním čtyřmístném provedení měl zavazadlový prostor objem 480 litr, při naložení po střechu až 950 litrů.
Prosté mechanické uspořádání, spolehlivost a nízké provozní náklady udělaly z modelu 4 levný a populární automobil francouzských zákazníků. Dobře se prodával i v zahraničí, zvláště pak v rozvojových zemích.
První verze poháněl řadový čtyřválec objemu 747 cm³ s výkonem 24 k, ale během následujících let používal také agregáty z 4CV, Caravelle, Dauphine. Existovaly také silnější verze s výkonem 27 k, které se lišily karburátorem a poháněly luxusnější verzi R4L. Vrcholná sportovní verze GTL dostala čtyřválec objemu 1108 cm³ s výkonem 34 k (25 kW).
Páka ruční brzdy (působila na přední kola) byla umístěna vlevo pod volant a působila nyní na zadní kola. Teprve v roce 1983 byla přemístěna na podlahu. Řadicí páka vyčnívala z palubní desky, která byla až spartánsky jednoduchá. Pod dvouramenným volantem se ukrýval pouze rychloměr s integrovaným počítadlem kilometrů, palivoměr, teploměr a kontrolky dynama a směrovek.
Pětidveřový čtyřmístný model R4 byl prvním Renaultem s pohonem předních kol. Díky konceptu s uspořádáním motor vpředu a pohon předních kol získal v zádi hodně místa. Motor, převodovka i řízení pocházely ze 4CV. Zajímavostí byl nestejný rozvor, na pravé straně 2,44 m, na levé 2,40 m, což se ale na jízdních vlastnostech nijak negativně neprojevovalo. Měkké odpružení zajišťovaly vpředu podélné torzní tyče, příčné zadní byly umístěny za sebou a posunuty podélně. O komfortní jízdu se staraly hydraulické teleskopické tlumiče. Díky světlé výšce 200 milimetrů si „čtyřka“ poradila i v terénu a na špatných venkovských cestách.
Snadno odnímatelné panely polosamonosné karosérie byly přišroubovány k plošinovému rámu. Tvarem vůz připomínal kombi, protože zadní převis byl minimální.
Jen VW Brouk a Ford T dosáhly lepších prodejních výsledků než R4, který za víc, než třicet let vyrobil přes osm milionů vozů. Nikdo patrně nebyl tímto úspěchem tak překvapen jako Renault, protože měl původně konkurovat Citroënu 2CV, který se rychle stal nejprodávanějším francouzským automobilem. Vůz si získal velkou oblibu nejen ve Francii, ale také v zahraničí. Například každý desátý byl exportován do Německa
Fourgonnettes
Renault 4 se vyráběl v mnoha variantách a karosářských verzích, včetně kabrioletu nebo plážového vozíku bez dveří. Zvláštní kapitolu v jeho historii zaujímá užitková dodávka Fourgonnettes, která se objevila nedlouho po premiéře. Vyznačovala se rozšířenou a zvýšenou karosérií, ale s délkou 3,65 metru byla o něco kratší. (šířka 1,5 m, výška 1,6 m) Dovnitř se vešlo až 1,88 m nákladu a uvezla tři sta kilogramů. Protože se předpokládalo, že bude přetěžována, tak byly torzní tyče vzadu zesíleny a použity širší 13palcová kola. Renault 4 byl doslova lidový automobil, byl jednoduchý, všestranný, prostorný, cenově dostupný a měl vydržet dlouho. A to se potvrdilo.
Renault 4CV (1946–1961) – ještě více do historie….
Už na podzim 1940 se Louis Renault zabýval myšlenkou zkonstruovat malý automobil s koncepcí „vše vzadu“ tedy motor vzadu a pohon zadních kol (podobně jako VW Brouk). Jeho výroba měla začít hned po druhé světové válce. Po necelém roce od zahájení projetu byla předvedena maketa, resp. dřevěný model, ale vybaven motorem, který se měl objevil v modelu 4CV. Protože ale Němci zakázali vývoj jakékoliv nové techniky, tak veškeré práce probíhaly za přísného utajení.
Koncem roku 1942 představil Louis Renault se svými spolupracovníky tři funkční prototypy. Ale protože nebyl s konstrukcí spokojen ani s výsledky prvních jízdních zkoušek rozhodl se pro vývoj dalšího prototypu, jehož testy začaly v březnu 1944.
Oficiální představení nového Renaultu 4CV se uskutečnilo na autosalonu v Paříži v roce1946. Ovšem bohužel už bez Louise Renaulta, který v říjnu 1944 zemřel. První automobily byly lakovány pískovou barvou, a to z důvodu, aby se spotřebovaly zásoby barvy, určené původně pro vojenská vozidla wehrmachtu pro Afriku.
Poptávka po modelu 4CV byla značná, a proto Renault zavedl montáž na automatickém pásu. Tím se výroba dost urychlila.
Původně se uvažovalo o využití vzduchem chlazeného čtyřválce boxer, ale nakonec dostal přednost kapalinou chlazený čtyřválec objemu 760 cm³, uložený podélně vzadu. Objem byl ale záhy snížen na 748 cm³, aby vůz obstál v konkurenci do 750 cm³. Motor s převodovkou a rozvodovkou zadní nápravy tvořil jeden celek. První verze byly hůře ovladatelné, protože třístupňová převodovku byla ve stálém záběru. Jednička neměla synchronizaci.
Výkon motoru byl do roku 1958 pouze 13 kW (21k) při 4100 otáčkách za minutu při kompresním poměru 7,25. Poté byl výkon zvýšen na 26,4 k. Klikový hřídel byl uložen na třech hlavních ložiscích a byl shodný s Renaultem Dauphine. Ploché písty byly z lehké slitiny s vyrovnávacími destičkami. Blok válců byl z šedé litiny s tzv. „mokrými“ vložkami. Hlava válců z lehké slitiny. Vačkový hřídel byl poháněn třemi rozvodovými koly. Nádrž na necelých osmadvacet litrů benzinu byla uložena pod podlahou pod zadními sedadly vpravo. Přední kola byla nezávisle odpružena a odpérovaná. Zadní náprava byla odpérovaná vinutými pružinami.
Vůz měl samonosnou karosérii, přední i zadní blatníky byly přišroubovány ke skeletu. Renault 4CV byl během následujících let neustále modernizován a zdokonalován. Původní méně výkonný čtyřválec objemu 747 cm³ nahradil nový s objemem 760 cm³, čímž získal vůz více síly. Zvláště žádaná byla varianta s výkonem 31 kW. Tento model s rychlostí až 130 km/ našel také uplatnění v automobilovém sportu. Zajímavostí bylo upevnění jak předních, tak zadních dveří ke středovému sloupku.
Model 4Cv byl často přirovnáván jako zmenšenina amerického sedanu Ale ani přes výbornou kvalitu, líbivý a design a výbavu nedokázal nikdy dosáhnout takové popularity jako například ve stejné době vyráběný Citroën 2CV,
Výroba Renaultu 4CV, přezdívaného pro jeho tvary „želvička“ byla ukončena v roce 1961 s počtem více než milion kusů.
