Historie automobilky Dacia začíná v éře hlubokého socialismu, kdy se rumunská vláda rozhodla postavit vlastní automobilový průmysl na zelené louce. Cílem bylo poskytnout obyvatelstvu moderní, dostupné a robustní rodinné vozy. Docela se to povedlo
Státní projekt z roku 1966 vyústil v založení podniku Uzina de Autoturisme Pitești (UAP) v městečku Colibași (dnešní Mioveni) nedaleko Pitešti. Pro novou značku vybrali hrdý historický název Dacia, odkazující na starověké území Dákie, které kdysi obývali předkové dnešních Rumunů.
Francouzský impuls: Zrození Dacie 1100
Foto: Jan Smékal
Rumunsko nemělo s vývojem vlastních osobních aut zkušenosti. Vláda proto vyhlásila tendr na nákup licence od zavedených západních značek. Mezi uchazeči byly firmy jako Fiat, Alfa Romeo či Peugeot, ale vítězně z klání odešel francouzský Renault.
Uzavřená licenční smlouva měla trvat deset let. Francouzi slíbili poskytnout plány pro svůj připravovaný moderní model střední třídy – Renault 12. Protože však vývoj tohoto vozu v Paříži ještě nebyl zcela dokončen a rumunská továrna byla postavena v rekordním čase, bylo nutné najít dočasné řešení.
Tím se stal Renault 8, kompaktní sedan s motorem vzadu a pohonem zadních kol. Výroba byla oficiálně zahájena 20. srpna 1968 pod názvem Dacia 1100. Vůz poháněl kapalinou chlazený čtyřválec o objemu 1108 cm³ s výkonem 46 koní. První vyrobený exemplář dostal jako dar tehdejší komunistický diktátor Nicolae Ceaușescu, ale jestli s ním skutečně jezdil není známo. Do roku 1971 sjelo z linek zhruba 37 500 kusů, přičemž většina dílů se zpočátku dovážela přímo z Francie. To byly ty nejlepší kusy. potom to šlo s kvalitou Dacií dolů.
Ikona socialistických silnic: Dacia 1300
Foto: Jan Smékal
Skutečná revoluce přišla v roce 1969, kdy byla představena legendární Dacia 1300. Šlo o dvojče tehdy zbrusu nového Renaultu 12. Rumunská verze se začala montovat téměř souběžně s francouzskou premiérou, což byl na tehdejší poměry ve východním bloku nevídaný luxus. Dacia 1300 přinesla moderní koncepci s motorem vpředu a pohonem předních kol. Čtyřválec o objemu 1289 cm³ disponoval výkonem 54 koní a dokázal vůz rozjet na rychlost přes 140 km/h. Pro miliony Rumunů se stala symbolem společenského statusu a splněným snem o mobilitě. Brzy se nabídka rozšířila o praktické kombi s názvem Break (1973) a užitkový pick-up.
Konec s Renaultem a cesta k izolaci
Foto: Jan Smékal
V roce 1978 vypršela desetiletá licenční smlouva s Renaultem. Rumunská strana se z politických a ekonomických důvodů rozhodla kontrakt neprodloužit a pokračovat ve výrobě zcela ve vlastní režii. To s sebou přineslo postupné odříznutí od západních inovací a citelný pokles kvality materiálů i dílenského zpracování.
Dacia byla nucena model 1300 modernizovat vlastními silami. V roce 1979 se představila Dacia 1310. Ta dostala novou plastovou masku se čtyřmi kulatými světlomety namísto původních obdélníkových a upravený interiér. Během osmdesátých let vznikaly různé deriváty – od hatchbacku s označením 1325 Liberta až po luxusnější verzi Dacia 2000 (licenční Renault 20), která sloužila výhradně pro potřeby komunistických pohlavárů a tajné policie Securitate.
Labutí píseň režimu: Dacia 500 Lăstun
Koncem 80. let dostala automobilka od státu bizarní úkol: vyvinout extrémně levné, malé a úsporné městské auto. Výsledkem byla Dacia 500 Lăstun (Vlaštovka), představená v roce 1989. Vůz měl laminátovou karoserii náchylnou k poškození a vzduchem chlazený dvouválec o objemu 499 cm³ s výkonem pouhých 22 koní. Kvalita výroby však byla katastrofální a auto se stalo terčem mnoha vtipů. Byl to takový rumunský Trabant.
Rok 1990: Na prahu nové éry
Když v prosinci 1989 padl Ceaușescův režim, Dacia vstoupila do roku 1990 sice jako největší rumunský průmyslový podnik, ale zároveň jako technologicky zastaralý kolos. Trh se otevřel ojetým autům ze Západu a slavná řada 1310, která na linkách vydržela v různých reinkarnacích až do jednadvacátého století, musela čelit tvrdé realitě nové kapitalistické éry.
