Symbol socialistické střídmosti, nebo robustní dříč československých silnic? Legendární béžový Moskvič 412 primáře Sovy vypráví barvitý příběh televizní i automobilové historie.
Když se v závěru sedmdesátých let na televizních obrazovkách poprvé objevil kultovní seriál Nemocnice na kraji města, diváci nesledovali pouze dramatické lidské osudy a lékařské zákroky. Seriál z pera Jaroslava Dietla podrobně vykresloval také společenské reálie tehdejšího Československa, a to včetně automobilů, které v té době hrály klíčovou roli při charakterizaci jednotlivých postav. Nezaměnitelným symbolem morální integrity a lidské pokory se stal vůz šéfa ortopedického oddělení, primáře Karla Sovy staršího.
Auto jako obraz lidské povahy
Podle tehdejších ideologických i dramaturgických požadavků musel být primář okresní nemocnice vyobrazen jako střídmý, hluboce lidský a pokorný člověk. Muž na sklonku své kariéry, který si váží tradičních hodnot, rozhodně nedbal na vnější okázalost. Jeho životní filozofii dokonale zrcadlil jeho vůz – Moskvič 412 v nenápadné béžové barvě, opatřený poznávací značkou MO 58-13. Tento klasický sedan se stal spolehlivým společníkem, který primáře Sovu věrně doprovázel do práce i do soukromého života na venkovské chalupě v loděnickém mlýně, kam se v průběhu děje uchýlil.
Tvůrci seriálu tento motiv střídmosti záměrně postavili do ostrého kontrastu s chováním mladšího, ambiciózního a dravého doktora Arnošta Blažeje. Zatímco starý primář jezdil desítky let prověřeným sovětským automobilem, Blažej zatoužil po exkluzivitě a západním luxusu. Pořídil si tehdy nevídanou, stříbrnou japonskou Hondu Civic první generace. Tento moderní hatchback, který Blažej v seriálu koupil od jakéhosi Čepeláka za značnou sumu 40 tisíc korun, představoval naprostý protipól Sovova Moskviče a dokonale podtrhoval Blažejovu sebestřednou a materiálně orientovanou povahu.
Jak viděli Moskviče českoslovenští řidiči?
Otázka popularity Moskvičů mezi československými motoristy byla plná paradoxů. Na jednu stranu tyto vozy z moskevského závodu AZLK platily za mimořádně robustní, trvanlivé a spolehlivé dělníky silnic. S listovými pružinami na zadní nápravě a vysokou světlou výškou dokázal Moskvič projet i náročný terén a uvézt obrovský náklad, což z něj činilo ideální auto pro chataře, chalupáře a venkovské řidiče. Jeho celohliníkový motor o objemu 1,5 litru, inspirovaný tehdejší moderní konstrukcí BMW, disponoval na svou dobu solidním výkonem 75 koní, takže vůz s lehkostí zvládal i jízdu do táhlých kopců.
Na druhou stranu však Moskvič 412 v očích mnoha řidičů prohrával v přímém souboji s tehdy modernějšími a žádanějšími vozy VAZ, známými jako Žigulík či Lada. Moskviče byly často kritizovány za vyšší spotřebu paliva, která se běžně pohybovala kolem 8,5 až 10 litrů na sto kilometrů, náchylnost ke korozi a archaické jízdní vlastnosti s výrazným nakláněním v zatáčkách. Pro širokou veřejnost tak sice představoval dostupnou alternativu, když na Žigulíky stály nekonečné pořadníky, avšak absolutním miláčkem davů se nestal. Přesto si ale našel početnou a věrnou skupinu zastánců, kteří na jeho mechanickou odolnost a nezničitelnost nedali dopustit – přesně v duchu moudrého a rozvážného primáře Sovy.
