Autům vůbec nerozumím. Když jsem se rozhodl koupit ojetinu, spoléhal jsem hlavně na zdravý rozum a na to, že když má auto platnou technickou kontrolu, tak je prostě v pořádku.
Nikdy jsem si nemyslel, že budu řešit něco takového. Jsem kuchař. Celý život se pohybuju mezi sporákem a noži, ne mezi zvedáky a diagnostikou. Autům nerozumím. Když jsem se rozhodl koupit ojetinu, spoléhal jsem hlavně na zdravý rozum a na to, že když má auto platnou technickou kontrolu, tak je prostě v pořádku.
Do autobazaru se mi moc nechtělo. Neměl jsem s nimi žádnou špatnou zkušenost, ale v hlavě jsem měl zakořeněný pocit, že lepší bude koupit auto přímo od někoho na inzerát. Říkal jsem si, že to bude osobnější, možná levnější, a hlavně bez obchodnických řečí.
Měl jsem rozpočet do 150 tisíc korun. Chtěl jsem něco většího, ideálně SUV, protože občas jezdím na hory a líbí se mi vyšší posez. Nakonec jsem narazil na Renault Koleos z roku 2012. Nafta, manuál, pohon 4x4, najeto 150 tisíc kilometrů. Cena 135 tisíc korun. Na fotkách vypadal hezky, zachovale. Prodejce tvrdil, že je to auto z dovozu, po starší paní z Mnichova, jen lehce odřené. Mělo čerstvou STK.
Projeli jsme se, motor běžel klidně, spojka zabírala normálně, nikde nic neklepalo. Nechal jsem si ukázat protokol z technické kontroly a všechno bylo bez závad. Říkal jsem si, že lepší už to za ty peníze nebude. Auto jsem koupil.
Asi čtrnáct dní bylo všechno v pořádku. Jezdil jsem do práce, na nákup, jednou na chalupu. Pak přišel první sníh. Na parkovišti jsem dostal lehký smyk. Zadek auta se sklouzl a kolem jsem lehce ťuknul do obrubníku. Nebyla to žádná rána, spíš nepříjemné škrtnutí. Prorazila se pneumatika, tak jsem nasadil rezervu a jel dál.
Od té chvíle ale auto začalo táhnout ke straně. Myslel jsem si, že je to tím, že mám jinou pneumatiku nebo že je kolo špatně vyvážené. Napadlo mě i to, že jsem mohl hnout nápravou, ale pořád mi to nesedělo. Rychlost byla malá a náraz slabý.
Objednal jsem se do servisu. Mechanik auto zvedl, podíval se na podvozek a řekl, že bude potřeba srovnat geometrii. Jenže když to začali měřit, přišli na něco horšího. Auto je prý na jedné straně o dva milimetry kratší. Ne proto, že bych něco ohnul já. Karoserie je svařená ze dvou různých částí. Podle mechanika to bylo dělané amatérsky. Prý je to složené ze dvou bouraných aut.
Zůstal jsem stát a nevěděl, co říct. Ptám se, jak je možné, že to prošlo technickou kontrolou. Prý to na běžné STK často nikdo detailně nezkoumá, pokud nejsou vidět jasné stopy po zásahu. Auto mělo novou technickou, a přesto je v provozu nebezpečné. Jak to, že na to nepřišli? To se dívají jenom na to, jestli auto svítí, brzdí, houká a má namontované pneumatiky se správným rozměrem?
Šel jsem za prodejcem a chtěl to řešit. Odmítl mě s tím, že jsem si auto prohlédl, projel a koupil. Tvrdí, že o ničem nevěděl. Právník by stál spoustu peněz, k tomu znalecký posudek. Nejsem si jistý, jestli bych měl šanci něco vysoudit.
Soused mi radí, ať to nechám být. Buď ať auto prodám na náhradní díly, nebo s ním jezdím jen krátké trasy a neřeším to. Jenže mě to štve. Nejde jen o peníze. Jde o princip. Jak je možné, že se u nás může legálně jezdit s autem, které je svařené ze dvou kusů a má jinou délku karoserie na každé straně.
Jako laik jsem věřil tomu, že když má auto platnou STK, je bezpečné. Teď vím, že to tak být nemusí. A to je na tom možná to nejhorší. Ne to, že jsem přišel o peníze. Ale že systém, kterému jsem věřil, mě nechal na holičkách.
