Pamatuje si na film Pumpaři od Zlaté podkovy? Jeden ze zlotřilých pumpařů jezdil v tomto filmu s Chryslerem 180, což bylo ve své době velice žádané auto. Ale také velice drahé. Nejen v tehdejším Tuzexu, ale i v autobazaru.
Chrysleru 180, kterému se v tehdejším Československu přezdívalo „Cháčko“, se v Evropě říkalo „Američan z Paříže“. Takové označení, a také částečně nefrancouzský původ vozu, způsobilo ve Francii vlnu odporu, takže nový Chrysler to hned na začátku neměl zrovna lehké. Jeho vzhled byl ale impozantní a v Československu to bylo velice žádané auto.
Auto zelinářů
Samonosná karoserie nezapřela svojí dlouhou přídí a splývající zádí americký vliv. Svou podobnost nezapře s bratrským modelem Sunbeam 1250/1500 Hillman Avenger. Britové se na vývoji totiž také podíleli. V Československu byl Chrysler 180 okamžitě velice žádaným vozem zelinářů, řezníků a veksláků. Neřeklo se mu jinak než „Cháčko“, pozdějšímu modelu potom "Španěl" (vyráběl se ve španělské pobočce Chrysleru).
Třikrát lepší než Škoda 100
Na svoje zážitky s „Cháčkem“ vzpomíná i Petr Přikryl, který pracoval v tehdejším nejznámějším autobazaru pod Libeňským mostem: „Prodával se v Tuzexu za cca 21.000 bonů a pár kusů i v Mototechně těsně pod hranicí 100.000 Kčs. V autobazaru jsem ho nestačil ani zaparkovat a už měl zájemce. Většina běžných lidí uznale a obdivně pokývala hlavou, ale za cenu „Cháčka“, se daly tehdy koupit například dva Fiaty 127, nebo tři starší zachovalé Škody 100. Musím ale uznat, že technické vlastnosti byly skutečně ve srovnání se škodovkou trojnásobně lepší,“ popisuje Přikryl.
Do kufru by se vešla i mrtvola
Chrysler 180 nabízel spoustu místa pro pět cestujících v měkkých, pohodlných sedačkách, zeleně podsvícené kruhové přístroje na palubní desce, vyhřívané zadní okno, automatický sytič pro snadnější startování, nebo zpětné zrcátko s funkcí den/noc. No a co teprve zavazadlový prostor. V amerických filmech jsme častokrát viděli, jak jeden padouch naložil toho druhého do kufru auta. No a u Chrysleru 180 by to šlo také.
Rychlý prodej přímo na ulici
A Petr Přikryl vypráví dál: „Vše jsem si chtěl užít na vlastní kůži, takže jsem si jednoho Chryslera koupil, jenže po čtrnácti dnech jsem se ho rychle zbavil. Neměl jsem až takovou potřebu zdůrazňovat svoji odlišnost od ostatních. Tolik kontrol od VB (tehdejší policie) se dalo zažít snad pouze na hraničním přechodu v Rozvadově. Na prodej auta si živě vzpomínám. Projížděl jsem tehdy Štěpánskou ulicí směrem k Václaváku a okamžitě za mnou vyrazili „směnárníci“ od Tuzexu. Auto jsem zaparkoval a už jsem s ním neodjel. Chlapík vytáhl z kožené bundičky peníze, nabídl cenu, mávl na taxík, který mě odvezl zpátky do Libně, a bylo to. Auto mělo nového majitele,“ popisuje Přikryl realitu prodeje ojetin v tehdejší době.
S Žukem a 400kg brambor na laně
Petr si na závěr vyprávění vzpomněl ještě na jednu příhodu, která přibližuje výkon motoru tohoto auta: „Ještě jsem zde nezmínil výkon čtyřválcového motoru s rozvodem OHC. Tak tedy těch sto koňských sil popíši historkou. Kamarád potřeboval dopravit svoje nepojízdné auto značky ŽUK do servisu. Tak jsme za mého čtrnáctidenního Chryslera tento polský výrobek zapřáhli a vyrazili směr Roztoky u Prahy. Na rovné a přehledné silnici podél Vltavy jsme dojeli pána s Renaultem 4CV. Jel pomalu, tak jsem ho začal předjíždět. Když jsem byl na jeho úrovni, tak začal přidávat a já musel podřadit a sešlápnout plynový pedál až na podlahu. Cháčko zaburácelo, ale pán přestal závodit až v momentě, když na konci lana uviděl tohoto velkého polského krasavce. U stažených závor nás dojel a k mému úžasu ani nenadával, naopak obdivoval sílu Chrysleru. „No vidíte, kolega potřebuje do obchodu v Roztokách dopravit 400 kg brambor, které jsou uvnitř nepojízdného Žuku. Ale co. Francouz, jako Francouz“, pochválil jsem jeho berušku. Vlak projel a pán jel zbytek cesty za námi,“ uzavírá svoje vyprávění Přikryl.
Máte nějakou vlastní zkušenost s Chryslerem 180? Napište nám do diskuze. A jestli se vám náš článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme
