Zatímco v seriálu Volha byl Robur symbolem skvělého kšeftu, pro řidiče v socialistickém Československu znamenal spíše očistec. Příběh svérázného dělníka ze Žitavy, který topil jen v létě a výkonem by nestačil ani dnešní Fabii.
Robur: Legendární koráb východoněmeckých silnic, který byl pro řidiče spíše trestem než odměnou
Pokud jste sledovali populární televizní seriál Volha, který se bude za pár dní reprízovat, jistě vám neunikl charakteristický autobus, kterým televizní štáb vyrážel na natáčení v exteriérech. Byl to ikonický Robur. Na televizních obrazovkách mohl tento vůz působit nostalgicky, ba přímo romanticky, a filmoví hrdinové si pochvalovali, jak skvělé a výnosné „ryto“ jim práce s ním přináší. Realita všedních dnů v tehdejším Československu však byla pro skutečné řidiče z povolání diametrálně odlišná. Pro mnohé z nich znamenal vyfasovaný služební Robur spíše noční můru a každodenní řidičský očistec.
Ze Žitavy do celého východního bloku
Vozidla značky Robur se vyráběla v podniku VEB Robur Werke v saském městě Žitava (Zittau), jen kousek od hranic s tehdejším Československem. Historie tamního závodu sahá hluboko do minulosti, kdy byl znám pod názvem Phänomen. V éře Německé demokratické republiky (NDR) se však továrna stala jedním z pilířů tamního automobilového průmyslu v rámci RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci).
Hlavním produktem se staly lehké nákladní automobily a autobusy, které se vyznačovaly nesmírnou variabilitou. Robur mohl být prakticky čímkoliv – z linek sjížděly klasické valníky, skříňové vozy, sanitky, požární speciály, vojenské verze s pohonem všech čtyř kol (4x4) i malé autobusy či kombinovaná provedení pro přepravu osob a nákladu.
První zásadní model nesoucí označení Robur LO 2500 se veřejnosti představil na prestižním Lipském veletrhu v roce 1961. Poháněl ho vzduchem chlazený benzínový motor, jehož konstrukční kořeny však sahaly do výrazně starších předchozích modelů. Postupem času docházelo k evoluci: v roce 1968 přišel model LO 2501 a v roce 1974 následoval modernizovaný LO 3000. Klíčový zlom nastal až v roce 1982, kdy konstruktéři konečně uvedli na trh verzi s naftovým motorem (označovanou jako LD). Výroba těchto specifických strojů pak definitivně skončila v roce 1991, krátce po znovusjednocení Německa a zániku NDR.
Výkon, nad kterým dnes kroutíme hlavou
Vzpomínky pamětníků, kteří s Roburem jezdili například v bývalých Obvodních podnicích bytového hospodářství (OPBH) – což byly socialistické stavebně-údržbářské podniky –, mluví jasnou řečí. Varianta kombi dokázala pojmout až 11 pasažérů a k tomu pořádnou porci nářadí či materiálu. Problémem byl ovšem samotný pohon. Benzínový čtyřválec disponoval výkonem pouhých 70 koní (cca 51 kW).
Pro představu: dnešní moderní městské vozy jako Škoda Fabia nebo Renault Clio mají běžně mnohem vyšší výkon, a to vozí maximálně pět osob s minimální zátěží. Když se Robur naložil plným počtem chlapů, zednickým náčiním, pytli s cementem a vyrazil do kopce, dynamika vozu prakticky neexistovala. Řidiči museli motor neustále vytáčet, přičemž hluk v kabině dosahoval kvůli slabému odhlučnění a motoru umístěnému hned vedle řidiče nesnesitelných hodnot.
Celoroční očistec za volantem
Řídit Robur vyžadovalo pevnou ruku a velkou trpělivost. Protože šlo o motor chlazený vzduchem, chyběl zde klasický vodní okruh, což s sebou neslo obrovské komplikace zejména v zimním období. Vytápění kabiny bylo v mrazech zoufale neúčinné. Řidiči i závozníci seděli uvnitř v zimních kabátech, čepicích a rukavicích, a přesto jim mrzly prsty.
K tomu je třeba připočíst absenci posilovače řízení, tuhé řazení a neustálý zápach benzínu či výfukových plynů přímo v interiéru. Robur zkrátka nebyl žádným výkřikem moderní techniky ani v době své největší slávy. Byl to spartánský dělník silnic, ze kterého řidiči po celodenní šichtě vystupovali unavení, otlačení a stoprocentně vyklepaní.
Nástup francouzské licence z Letňan
Není proto divu, že jakmile se v podnicích objevila možnost nahradit východoněmecké Robury tuzemskými automobily Avia, nikdo neváhal. Avie (modely A21 a A30), vyráběné v pražských Letňanech, sice z dnešního pohledu rovněž nepatří mezi technologické skvosty a měly své mouchy, ale oproti Roburu znamenaly obrovský skok kupředu.
Základ v licenci francouzské automobilky Renault-Saviem se nezapřel. Avie nabízely nesrovnatelně vyšší komfort, modernější vznětové motory, lepší ergonomii pro řidiče a spolehlivější provozní vlastnosti. Poptávka po Aviích byla v celém tehdejším Československu i na ostatních trzích zemí RVHP enormní. Přestože produkce letňanského závodu přesahovala 14 tisíc vozidel ročně, hlad po těchto nákladních automobilech se nedařilo plně uspokojit. Robury tak z našich silnic postupně mizely, až se staly čistě nostalgickou vzpomínkou na specifickou éru socialistického motorismu.
