Fronty na rumunského Oltcita nebyly před rokem 1989 nic divného. Byla to kopie starého Citroenu Visa a třeba v hnědofialové metalíze vypadalo auto docela k světu. Jenže pod francouzským designem se skrývala rumunská kvalita.
Je ale potřeba říci, že první vyrobené exempláře byly z velké části francouzské i co se týká součástek a dílů. V roce 1980 se totiž v továrně v rumunské Craiově vyrobila testovací série modelu Citroen Visa a o rok později začal z výrobních pásů sjíždět model Oltcit Club, který se tam vyráběl v podstatě bez nějakých zásadních změn až do roku 1996. To už o auto nebyl skoro žádný zájem a tak se v automobilce začaly vyrábět vozy pro korejskou značku Daewoo. Vozy Daewoo Racer byly v tehdejším Československu také poměrně oblíbené, ale dnes již automobilka neexistuje, stejně jako Oltcit. Olcitů se do Československa dostalo neuvěřitelných 46 tisíc kusů, přesto je dnes na silnicích nepotkáte. Důvodem je především opravdu velmi špatná kvalita a také téměř nulová antikorozní ochrana.
Oltcit ale působil na československých silnicích, vedle všech těch trabantů, moskvičů a embéček, jako zjevení. Navíc byl docela dobře vybaven a stál necelých 70 tisíc korun. To nebylo sice málo, ale pořád to bylo o nějakých 15 tisíc korun méně, než stály první Favority. Je ale pravdou, že Oltcit byl pouze třídveřový, kdežto Favorit šlo v té době již považovat za plnohodnotné rodinné auto. S Oltcitem se žádné dlouhé cesty v plném obsazení moc plánovat nedaly. Máme ale v redakci staršího kolegu, který s Oltcitem vyrazil v roce 1990 do italského Bibione. A nejel sám, jeho kamarád jel s ním, ovšem zbrusu novým favoritem. A jak na cestu vzpomíná?
„Favorit je samozřejmě větší auto, takže se zavazadly na týdenní dovolenou jsme v Oltcitu měli trochu problém. Na druhou stranu ale musím říci, že i když se o to kolega několikrát pokoušel, nikdy nám neujel. Oltcit jezdil relativně svižně a se spotřebou se vešel do osmi litrů benzínu. Bylo ale potřeba s ním naučit trochu jezdit. Byl naladěný francouzsky, tedy v zatáčkách se dost nakláněl a nebylo žádným uměním při rychlejší jízdě zvednout v zatáčce zadní vnitřní kolo. Uvnitř to bylo komfortní auto s jednoramenným volantem a jakýmisi řídítky. Tak se říkala kuželovitým ovladačům po stranách volantu místo do té doby obvyklých páček,“ přibližuje život s Oltcitem náš kolega Petr, který cestu do italského Bibione a zpět zvládl s tímhle rumunským zázrakem bez sebemenšího problému.
Zvláštností u auta byly také brzdy. Ty byly totiž kotoučové a to ne všech čtyřech kolech. V té době mezi auty z východního bloku nevídané věc. Stejně tak nevídaná ale byla ruční brzda, která ovládala přední kola. Pokus o hození zádě auta na zasněžené silnici zatažením za ruční brzdu tak skončil pro neznalého řidiče většinou v závěji. Dnes se Oltcit na trhu ojetých aut téměř nevyskytuje. Pár kousku lze sice najít, ale většinou o téměř totální vraky. Pro nějakého nadšence ale může jít o zajímavý tip jak se pokusit dát dohromady svým způsobem ikonický automobil z doby končícího socialismu v Evropě.
