Když na 16. kilometru dálnice D10 minete přísně strážený objekt, mnohé napadne legenda o tajné přistávací dráze pro stíhačky. Realita je sice jiná, ale skutečné dálniční ranveje, kde přistávaly nadzvukové MiGy, v Československu reálně vznikly.
Při jízdě z Prahy po dálnici D10 si mezi šestnáctým a sedmnáctým kilometrem u Staré Boleslavi mnozí řidiči všimnou dlouhé rovinky a oploceného technického areálu po levé straně. Mnozí si sice myslíí, že šlo o tajnou dálniční přistávací dráhu, ale skutečnost je o poznání méně dramatická. Zabezpečený objekt slouží jako plynová regulační stanice v pásmu ochrany vodního zdroje Káraný a přímá trasa dálnice vznikla čistě z praktických důvodů v rovinatém terénu údolí Jizery.
Myšlenka stíhacích letounů na československých dálnicích však vychází z reálných historických základů. Československá lidová armáda v rámci doktríny Varšavské smlouvy budovala takzvané letištní úseky dálnic. Měly sloužit jako záložní vzletové a přistávací dráhy pro případ, že by stálé vojenské základny zničil nepřátelský raketový nebo jaderný úder. Zatímco na D10 se takový projekt nikdy realizovat neměl, na jiných místech republiky vznikla unikátní technická díla, kde se vojenská letadla zvedala přímo ze silničního povrchu.
Jediným dálničním úsekem v Československu, který byl stavebně dokončen a následně prověřen ostrým armádním cvičením, se stal úsek na dálnici D1 mezi Měřínem a Velkým Meziříčím na Vysočině. Stavěl se v sedmdesátých letech dvacátého století a jeho parametry se musely podřídit přísným vojenským normám. Na rozdíl od zbytku tehdejší D1 nedostal tento bezmála dva a půl kilometru dlouhý úsek klasický asfalt, ale extrémně odolný cementobetonový kryt. Vozovka byla navržena tak, aby bez poškození vydržela obrovský bodový tlak podvozků plně naložených a vyzbrojených proudových letounů.
Šířka dálničního tělesa dosáhla u Měřína úctyhodných osmadvaceti metrů. Střední dělicí pás neměl klasické obrubníky ani pevná svodidla, ale speciální konstrukci, kterou bylo možné demontovat během několika málo desítek minut. Všechny dopravní značky, osvětlení i směrové tabule v tomto úseku byly projektovány jako sklopné nebo snadno odstranitelné, aby nepřekážely křídlům letadel. Na obou koncích dráhy navíc vznikly obří zpevněné asfaltové plochy propojené s dálnicí, které dodnes slouží jako velké dálniční odpočívky. V armádní terminologii šlo o takzvané stojánky pro rozptyl techniky, kde probíhalo tankování, vyzbrojování a předstartovní příprava strojů. Dokonce i nadjezd u blízkých obcí byl postaven v atypické šířce bez středových pilířů, aby pilotům při přistávacím manévru nic nestálo v cestě.
Armáda tento vysočinský unikát reálně otestovala. V září roku 1980 proběhlo na D1 obří vojenské cvičení, kvůli kterému byla dálnice na několik dní zcela uzavřena a veškerá doprava musela odbočit na starou silnici. Z dálničního povrchu tehdy za přísného utajení startovaly a přistávaly nadzvukové stíhačky MiG-21 (verze MF a UM) z mateřské základny v Českých Budějovicích i bitevní letouny Su-25 z Pardubic. Cvičení se v menším rozsahu opakovalo ještě v roce 1985. Piloti vzpomínali, že přistání na dálnici patřilo k nejnáročnějším manévrům v jejich kariéře, protože z pohledu z kokpitu je dálnice v porovnání se standardním letištěm extrémně úzká a chybí na ní jakékoliv ochranné travnaté pásy i klasická radionavigační infrastruktura.
Druhým oficiálně dokončeným letištním úsekem byla rychlostní silnice D46 u Vyškova, stavebně dokončená na sklonku režimu v roce 1989. Místo bylo vybráno kvůli přímé návaznosti na tamní vojenské letiště. Tento dvoukilometrový přímý úsek s tvrzeným povrchem a rozebíratelnými svodidly měl sloužit primárně pro transportní letouny a vrtulníky k zajištění logistiky a případné evakuaci velení.
Když dnes projíždíte po dálnici D1 kolem stosedmatřicátého kilometru u Měřína, letištní minulost poznáte na první pohled. Dálnice se v tomto místě výrazně rozšiřuje, místo asfaltu jedete po betonových panelech a odpočívky na obou stranách jsou kapacitně i rozměrově neobvykle dimenzované, protože původně vznikly pro otočení a přípravu stíhacích letounů.
V plánech Ministerstva národní obrany existoval seznam několika dalších lokací, z nichž nejblíže k realizaci měl úsek na dálnici D5 u Rokycan, určený pro stíhací pluk z Plzně-Líní. Po roce 1989 a změně bezpečnostní doktríny však byly všechny rozpracované projekty stornovány. Náklady na údržbu atypických dálničních konstrukcí byly vysoké a vývoj moderních navigačních systémů udělal ze stálých dálničních ranvejí přežitek
